Jsem nejlepší...

13. listopad 2015 | 13.57 |

 a nejchytřejší, nejdokonalejší a vůbec samej superlativ.
No nejsem, samozřejmě. Ale někdy si to o sobě ráda myslím. Pak se vždycky ukáže, jak je to doopravdy a já zas musím poklesle připustit, že nějaké ty nedostatky by tedy asi byly a je třeba na nich zapracovat.

Jako zrovna včera...
Zúčastnila jsem se takového malého (dvouhodinového) školení na téma: Záchrana tonoucího.
Bylo to hodně dobrý, protože jsem si mohla nanečisto vyzkoušet, jaký to vlastně je, skočit v oblečení do vody, doplavat si pro člověka a pak se snažit odtáhnout ho ke břehu.
Ale náročný.

Už jenom "první rozplavání" - pětadvacet metrů tam a pětadvacet zpátky záchranářským kraulem (hlava nad vodou, aby bylo vidět na tonoucího), když se vám tričko pod vodou nadouvá, do pusy vám cáká voda a jste rádi, že místo botasek máte vodochodky.
Pak vylezete, crčí z vás voda, vlasy se vám lepí na obličej, do očí, dejcháte za čtyři a připadáte si jako naprostej blbec. Neschopnej blbec, aby bylo jasno. Okolo vás je sedm dalších, mnohem šikovnějších kolegů a čtyři záchranáři, který se snaží nemít z vás tak okatě srandu, protože oni jsou tam od toho, aby vám do hlavy natloukli aspoň pár těch nejzákladnějších pravidel.

No a pak to pokračuje.
Hop do vody, doplavat si pro tonoucího, otočit ho na záda a odplavat si s ním ke břehu. Dala jsem 15 metrů, pak už jsem vážně nemohla. A to mi "tonula" kolegyně, o polovičku hubenější než já. Představa, že se takhle snažím s stokilovým chlapem, je dost zoufalá. 
Nešlo mi držet napnutý ruce, takže jsme se s kolegyní motaly jak nudle v bandě. Naštěstí vedle nás přičinlivě plul záchranář Dominik a radil. A dohlížel na bezpečnost, samozřejmě.
Záchranu "aktivního tonoucího" si na vlastní kůži zkoušel jen jeden kolega a měl co dělat. Přičemž ten "aktivní tonoucí" nebojoval o holý život, jak by to bylo doopravdy, jen se dobře bavil. Takže, jak prohodil jiný kolega: "asi si napřed počkám, až se z aktivního tonoucího stane pasivní a teprve pak pro něj půjdu."
U "pasivního" tonoucího je totiž ta výhoda, že ten už se nebrání a nesnaží se vás utopit tím, že se přes vás snaží vyškrábat ven z vody, aby se mohl nadechnout. Člověk, bojující o život má neuvěřitelnou sílu. A hlavně úplně nevnímá takové ty podružné detaily, jako že vy se mu snažíte pomoct. Proto se k němu ten poslední metr až dva připlavává nohama napřed. Abyste ho mohli v případě nutnosti od sebe odstrčit, kdyby se po vás sápal nebezpečně. A kdyby bylo moc zle, stačí se potopit pod vodu. Tam prý za vámi stoprocentně nepůjde.

Další pokusy už byly lepší. I když trefit se "házecím pytlíkem" na tonoucího je taky docela špás. Protože se vážně musíte trefit. On totiž ten člověk pravděpodobně bude se silami v háji a plavat si tři metry pro lano už nemusí zvládnout. Kdo by to byl řek?
Na 15 metrů jsem to jakž takž zvládla, 20 už by bylo na hraně. Ale v reálu a proti proudu bych si moc nevěřila.

A pak přišlo labužíčko. Navlíkli jsme si záchranářské vesty, helmičky, připoutali si na záda lano a šup do vody pro topílka.

To byla ale parádička. Fakt. Vestička krásně nadnáší a hřeje. Takže člověk má ten komfort, že se nemusí starat o sebe a jen si klidně zachraňuje. No jasně, že v reálu to taková pohodička nebude, ale v bazénu super.
Tahle část mě moc bavila, ani se mi nechtělo vracet vestičku. Protože ona vážně hřála a i když bylo celkem teplo, i voda v bazénu byla teplá, ty mokrý věci byly těžký, nepříjemný a protivný. Sice už jsme si mohli sundat oblečení a být jen v plavkách, no ale na rovinu - stačí, že JSEM tlustá a beztvará, nemusí to být ještě vidět. Takže jsem statečně tvrdila, že mi není zima a vydržela jsem v kalhotách a tričku.

Poslední část mi nejvíc ukázala, že nic neumím.
Museli jsme přeplavat bazén a na břehu poskytnout první pomoc. Ha ha ha.
"Takhle nezjistíš, jestli dejchá. Musíš vydržet aspoň deset vteřin."
"Takhle neuvidíš, jestli se mu zvedá hrudník. Musíš poslouchat druhým uchem a koukat mu na hrudník."
"Takhle ho budeš zachraňovat ještě hodně dlouho. Musíš zavolat záchranku."
"Takhle ta masáž srdce nemá cenu, musíš masírovat v jednom rytmu a jen hranou dlaně. Promotej si prsty, ať mu nemačkáš hrudník, když nemáš."

Takže suma sumárum: strávila jsem dvě hodiny v mokrých hadrech, abych opět zjistila, že jsem k ničemu. Bude-li se topit kdokoliv jiný, než moje dítě, já pro něj určitě skákat nebudu (čímž nechci říct, že nezavolám hasiče, záchranku a že se tomu dotyčnýmu nebudu snažit pomoct jakkoliv jinak). 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře