Návštěva

25. duben 2016 | 10.04 |

 A byl tu víkend a plánovaný výlet za kamarádem a jeho rodinou...

Tadeáše miluju a můj manžel miluje dlouhé cesty autem a být někde jinde, než doma. Čímž nám končí výčet pozitiv k tomuto výletu.

Původní domluva zněla: "Přijedeme nejdřív okolo šesté..."
A tak nás, naprosto logicky, Tadeášovci už od tří hodin bombardovali telefonáty na téma: "Kde jste?" Po páté už jsem telefon zvedala se slovy: "Kašleme na vás, vracíme se domů." Odpovědí mi bylo dlouhé, šokované ticho. Ani moje vysvětlení, že šlo o fór úplně nepomohlo. Jen jsem se dočkala dalšího dotazu, kde teda jsme. Věděla bych, jak odpovědět. Ale to bych byla zase sprostá. 
S Tadeášem jsem zažila několik stresových situací, které nás docela sblížily. Proto na sebe trpíme a nedáme na sebe dopustit. Předloni jsme seznámili i naše rodiny a tady mi začal kámen úrazu. Oni nás totiž mají děsně rádi a hrozně si s náma rozumí. Problém je v tom, že naše děti nesnáší jejich děti, zatímco jejich děti jsou na naše úplně litý. A tak je neustále pronásledují, jsou na ně nalepený a nedají jim chvilku oddechu. Do toho malej Tadeáš neustále žaluje: 
"Vaše Starší dělá to a to..."
"Vaše Mladší dělá to a to..."
"Vaše Starší a vaše mladší lezou tam a tam...."
Dlouho si vydržím s větou: "No tak je to nech dělat a nežaluj," ale pak to nevydržím, bouchnu, napřed toho užalovanýho spratka sprdnu, načež se zacyklíme v nekonečném dialogu: "Co žaluješ? Žalování je hnusný."
"Já nežaluju. Já ti to jenom říkám."
"Tak mi to neříkej. Ptám se tě? Neptám. Nevyžádané informace na téma aktuální chování ostatních je hnusný žalování."
"Ale já nežaluju. Já ti to jenom říkám."
"A proč mi to říkáš, když se tě na to neptám?!"
"No abys to věděla."

Po třetím nosném dialogu s víceméně stejným průběhem to vzdávám a začínám pít. Naše děti se nadále snažej zmizet Tadeášovým dětem, Tadeášovy děti naše nadále pronásledují, pak se naše zavřou do auta, v domnění, že tam za nima ty dva nevlezou a malej Táda opět přijde žalovat. Do toho můj manžel spokojeně sedí u stolu, popíjí a kecá s velkým Tádou, Tádova Andrea se nám snaží vnutit mrak jídla, přičemž mi neustále plačtivě vysvětluje, že nám ráda všechno nabídne a ptá se, co má udělat s tím jídlem, co sme přivezli my a jestli mi nebude vadit, když dětem otevře ty brambůrky. Pokaždé jí vysvětluji, že nejsem na návštěvy zvyklá jezdit s prázdnou, to, co jsem přivezla je samozřejmě určené pro všechny a jestli z toho uvaří nebo to vyhodí do popelnice už je její věc. Andrea nechápe ironii a sarkasmus a předpokládám, že v kuchyni tiše pláče, protože neví, co jiného si počít.

Začnu li se bavit s Tadeášem o našich společných známých, převede Andy řeč na to, že jí trápí tchýně. Já se tchýni nedivím, za ty roky jsem nabyla dojmu, že se Andrea narodila s cedulkou NAKOPNI MĚ na zádech a tu cedulku si navíc stále ještě upravuje tak, aby byla co nejčitelnější a nejviditelnější.


Povede-li se mi udržet hovor na úrovni, začnou přibíhat děti a ptát se, jestli jim vymyslím bojovku.
Moje: "Ano, až dopiju a dokouřím!" si patrně překládají jako: "Zeptej se mě ještě asi tak 15x" A tak se ptají. Pak jim vymyslím poměrně jednoduchou bojovku, přičemž Tádovčata jsou zoufalá, že něco tak těžkýho nezvládnou, naše jsou zoufalý, že zas je to kvůli Tádovcům jednoduchý, krátký, přehledný a daj to i se zavřenejma očima. Věkový rozdíl mezi Tádovcema a našima jsou rok a dva roky. Celkem jsem přesvědčená, že jak osmiletý, tak desetiletý dítě by mohlo zvládnout takový věci, jako dojít sám dvacet metrů do lesa, vylézt na pevný, ne moc vysoký posed, případně přejít širokou kládu. Andrea je přesvědčená, že na děti kladu nemístné nároky a její děti jsou přesvědčeny o tomtéž. Maj smůlu. Bojovku typu: JDI DESET METRŮ TAM A ZASE ZPÁTKY odmítám vytvářet.

Večery jsou o něco lepší v tom, že děti chodí spát už tak někdy v jedenáct. Já zhruba o pět minut později. Ráno dospáváme jak v Na samotě u lesa a malí Tadeášovci už od sedmi "nenápadně" načihují do pokoje.
Na just vstávám až po deváté, i když už od půl osmé se mi chce na záchod. Ale vydržím, kdybych prasknout měla.
"Andy mě vítá slabým čajem a slibným: "Děti se na vás tak těšily, kdy už se vzbudíte."
Jdu si uvařit pořádný kafe, abych se probrala a pak jen odpočítávám minuty do oběda, bez kterého nesmíme odjet, protože by byla Andrea zoufalá.
Po obědě nás všichni přemlouvají, ať ještě zůstaneme, naše děti sveřepě sedí připoutané v autě a já na manžela vrhám výhrůžné pohledy. Má-li manžel škodolibou náladu, svolí ještě na poobědovou kávu a sleduje, jak zatínám zuby a rvu děti z auta, ať si ještě s Tádíkem a Andrejkou hrajou. 
Ve chvíli, kdy startujeme, zní z našeho auta úlevné: "Konečně...," všichni nám upřímně nešťastně mávají a manžel slibuje, že zase brzy přijedeme, do čehož děti řvou, že radši pojedou k prababičce Justýně.

Jak říkám, miluju Tadeáše, ale tyhle návštěvy mě deptaj. A než jezdit na návštěvu někam, kde mi vlastně většina zúčastněných leze na nervy, to snad radši pojedu s dětma k prababičce Justýně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře