Poslední dobou jsem vážně jako na houpačce. Nejspíš za to může to jaro, které nakouklo, ukázalo nám, jaký by mohlo být... a pak zase zmizelo, aby mě nasralo. Pardon za mou klačtinu, ale nic jiného nevystihne míru zrady, které se vůči mě jaro dopustilo.
O víkendu jsem s Morousem probírala tu potřebu úložných prostor. Jednou už mi poradil, teď jsem ho upozornila, že nejlepší způsob, jak mi pomoci, je vyrazit se mnou do Ikey a ukázat mi, co přesně mám koupit. Aby co nejlíp pochopil, co mám na mysli, lovila jsem o pauzách na netu obrázek, který jsem kdysi objevila, vytiskla a vzápětí ztratila. Teď se mi ho po dvou dnech povedlo najít znovu, na stránkách firmy, která mě už jednou zaujala.
V neděli jsem já, bezpáteřní zbabělec, neochotník a neschopec se vyjádřit, dokázala naměřit, přibližně nakreslit a do formuláře na nezávaznou kalkulaci vypsat, co bych si představovala a jak bych to potřebovala.
Vážně jsem na sebe byla tak trošku pyšná, to zase jo. Rozumíte, já jsem překročila svůj vlastní stín. A tak nějak jsem cítila, že tahle firma je to pravý ořechový, co potřebuju a kdo mi může pomoct.
Firma mi odepsala hned v pondělí. Že se velice omlouvají, ale působí jen ve Středních Čechách. Takže my na Západě si můžeme trhnout nohou. Díky moc, kluci.
Neměla bych, ale propadla jsem lehké depresi. Prostě mě to zdrblo. Tak já se snažím, já se překonávám, a pánové si dělají jen ve Středních Čechách. Tss. A jako na potvoru jsem se nepotkala ani s žádnou spřízněnou maminkou, které bych si před školou mohla postěžovat. Ten den pro jistotu před školou nebyla ŽÁDNÁ maminka, zřejmě asi abych si tu depresi jó vychutnala.
Ale jak jsem tak jela trolejbusem sama samotinká domů, nějak se mi v hlavě promítalo, jak byly holčičky ráno milý a mazlivý, ani se spolu nepohádaly a obě se nechaly chytit za tlapku. Čert vem Vestavěnky.cz, já mám své milé holčičky.
Ty milé a báječné holčičky mě hned v úterý vytočily tak, že jsem řvala. Takovým tím hnusným hrubým hlasem, který jde až z hloubi mého nejhoršího já a za který se nesnáším už ve chvíli, kdy na něj dojde. To i choť dělá, že je malý, malinkatý a že tady vůbec není. On má totiž pud sebezáchovy. Ne tak holčičky. Cestou na skauta sebevražedně pokračovaly. Až jsem je obě plácla. A radost mi to tedy neudělalo. Ani se mi neulevilo. Protože to nebylo dobře.
Před skautem byly ještě pořád uražený, což neušlo ostatním. A tak jsem se pochlubila, jak jsem coby matka nezazářila. Zuzka mě uklidňovala, že ona na děti ječí taky. Což mě dost překvapilo, protože ona je taková... milounká, no. Taková usměvavá křehoučká boubelka a pohodová ženská. Ale ulevilo se mi, že nejsem jediná a ještě jsem do placu přihodila vtipnou historku "Když už se odhodlám, oni mi to zkazí". Víte, co se ukázalo? Že tentokrát jsem si poplakala na správném hrobě. Protože Zuzka na mně chvíli udiveně koukala a pak pravila, cituji: "A proč si neřekneš Honzovi?"
No protože jsem dodnes netušila, že je její manžel truhlář. (Soukromý život ostatních jde prostě tak nějak mimo mě, no. Že třeba Zuzka dělá v jazykovce jsem předloni zjistila jen náhodou, když jsme do jejich školy nesly plyšáky do sbírky pro staroušky do LDNky.)
Slovo dalo slovo a když jsem se ošívala, že se asi budu stydět Honzu oslovit, až si večer bude vyzvedávat Honzíka (známe se, tykáme si, ale je mi blbý někoho obtěžovat žádostmi), Zuzka mi slíbila, že ho instruuje, aby oslovil on mě.
Nevím, jak přesně instruktáž probíhala, ale asi zajímavě.
Večer jsme se s Honzou setkali při vyzvedávání:
Já: "Říkala ti Zuzka?"
Honza: "Jo. Říkala, že prej jsi zakřiknutá a stydíš se."
Všichni ostatní, na děti taktéž čekající: Výbuch smíchu.
Nevím, proč mi nevěřili, když jsem se bránila, že normálně zakřiknutá jsem, akorát na těch deset minut, co čekáme na děti se vždycky přemůžu a komunikuju.
Každopádně s Honzou jsme se domluvili, že mu pošlu mailem, co bych asi tak ráda a on se u nás v pátek zastaví, aby viděl a změřil.
S holčičkama jsme cestou domů probraly tu naší odpolední neshodičku (protože Starší byla naprosto vědomě protivná a zlá a aby v tom nebyla sama, naprášila na ségru něco, o čem věděla, že za to ode mně Mladší schytá) a slíbily si, že příště zkusíme nenechat to dojít tak daleko a včas definovat, o co přesně jde.
Ve středu bylo MDŽ. Zkoušely jsme s Pájou ze šéfíka vydyndat kytku, ale dělal, že neslyší :-D
Taky nás přišel fotit náš dvorní fotograf, že prej do Almanachu. Já se tedy fotím nerada, takže už jsem skoro doufala, že zrovna na nás zapomene. No, nezapomněl. Přijel a byl docela protivnej. Unavenej. Nabídla jsem mu čaj nebo kafe, ale nechtěl a jen vrčel. Morous taky nesnáší focení, zkoušel po anglicku zmizet, ale to jsem zase byla bdělá a ostražitá. Já mu dám, zdrhat. Takže se s povzdechem sesul na židli a gestem granda si plácnul na kolena. No nevrhly jsme se s Pájou na něj a nesedly si mu na klín?! Ano a ano.
Oficiální foto pak proběhlo taky, ale to už nebyla taková sranda.
Odpoledne mi po návratu ze školy volaly holčičky, že nemůžou najít koloběžky.
"Jedete do parku?"
"Mami, nevyzvídej furt," pravily a od té doby mi nezvedaly telefon. Zavolaly až po hodině, jakým MHD se dostanou od Tesca domů. Instruovala jsem je včetně patřičného přestupu a uvažovala, jestli budu muset večer nechat vyhlásit pátrání nebo ne.
Nemusela jsem. Doma mě čekaly s tímhle:
To jsem byla docela ráda, že jsem jim koupila každé malou bonboniéru. A pan choť jim pro změnu koupil sáček gumovejch medvídků, to mě od něj potěšilo víc, než čokoláda pro mně.
Ve čtvrtek jsme se jeli fotit zase, tentokrát s Mladým. Pája včera tak dlouho hučela do footografa, že Mladej k nám taky patří, a že chce mít fotku i s ním, když nám třeba příští měsíc odejde, až si fotograf povzdechl, že tedy máme ve čtvrtek přijet. Morouse už se nám přemluvit nepovedlo
("Ale, Morousi, mě by to udělalo radost" - "Hm, to máš smůlu." - "Morousi, co ti to udělá?" - "Nic. Já se fotit nebudu. To by mi to Iva musela dát příkazem." - "Já ti ale nechci přikazovat." - "A já se zas nechci znova fotiti!")
a abych věděla, že byl blbej nápad Páje na to refocení přistoupit, povedlo se mi projet křižovatku na červenou. Fakt výborný. Radši jsem se hned šla šéfový a šéfíkovi naprášit, aby věděli, koho maj seřvat, až přijde obsílka. Radost ze mně neměli, ale uznali mi malé bezvýznamné plus, že jsem se přiznala sama a hned.
Odpoledne se ozval kamarád Bob, že má cestu do města, že se u nás zastaví.
Na tohohle kamaráda fakt hodně trpím, i když holčičky varuju, že jak někdy z nějakýho chlapa vycítí jen promili Boba, ať zdrhnou, co nejdál to jde. On je totiž taková povaha dobrodružná, srdce široký, na to každá ženská nemá, aby věděla, že není ta jediná samojediná v jeho životě. Že jich je tam víc.
Starší jsem pro jistotu zavolala, ať trošku pouklízí, že domů přijdu se strejdou Bobem.
A co myslíte?
Neřvala jsem. Ale chtěla jsem. Protože uklizeno tedy nebylo ani trošku.
Bob vytáhl Chotě na jedno, což mi docela udělalo radost. On totiž Choť zas tak často z domova paty nevytáhne a když už má chuť někam jít, jako na potvoru už všichni něco mají. Přišli domů před půlnocí a byli docela roztomilí.
V pátek se zastavil ten Honza. Mám objednané nejen úložné prostory ("A jak by sis to představovala?" - "No, já nevím. Aby se mi tam vešly tyhle všechny krabice od banánů." - "No a barvu?" "Ježíš, já nevím. Něco jako jsou tyhle skříně." "Hm... tak já to nějak vymyslím."), ale i knihovnu ("Hele, když už tě tu máme, taky chtěla knihovnu." "A ta má bejt jak velká?" "No, já mám jen pár knížek, ale Ivča támhle těch dvanáct krabic.") a příslib další spolupráce ("Když tak koukám na tu kuchyni, asi pak budu potom pokračovat tady, co?" - "Asi jo. A pak potřebuju holkám předělat pokojíček a taky chodbu nějak...")
Večer jsem byla k našim pozvaná na oslavu MDŽ. A když MDŽ, tak jsem koupila kytky. Sestřenkám a sousedce každé po jedné gerbeře a mamce větší a hezčí kytici. A taťkovi čokoládu, aby mu to nebylo líto. A víte co? Měla jsem největší úspěch. Což mi přišlo srandovní, že každá přinesla na mejdlo jídlo a pití a hvězda večera jsem byla já, pro pár kytek. No ale máma mi řekla "Zlato moje," a posmrkla si dojetím, což se tak časo nestává, takže jsem měla radost.Vydržela jsem dvě hodiny, povedlo se mi totálně odbourat mladší sestřenku svou oblíbenou historkou "Jak jsem lezla na operační stůl" a pak jsem se zdvořile rozloučila a zmizela.
Dneska jsme byli u Smolařky s Rozmazlenkou. Původně jsme měli přijet jen tak, jako obvykle na návštěvu, až si ve čtvrtek Smolařka vzpomněla, že mi zapomněla napsat, že je u nich Masopust a Rozmazlenka samozřejmě bude chodit s maskami v kostýmu kočky. Což mě tedy tak trošku zamrzelo. Kdybych se jetě dopoledne neptala, jestli všechno platí a ona mi neodepsala, že jasně, že platí... Nakonec se holčičky rozhodly, že jim Masopustění nevadí a půjdou taky. Starší si bleskurychle vymyslela masku "Čerta převlečeného za myslivce" a Mladší, ač původně chtěla jít za páže, se nechala ukecat na Lučištnici. Kterou jsme nakonec zaměnily za "Princeznu, co vlastníma rukama zabila medvěda a jeho kůži teď nosí", jelikož luk bez šípů se jí nechtělo tahat, a aby jí jen v sametových šatech nebyla zima, našla jsem ve skříni starej kabátek s kapuckou s ouškama a ocáskem.
Jeden z důvodů, proč bych nemohla bydlet na vesnici, jsou přesně tyhle kulturní zvyky. Já nesnáším ani dětské maškarní, natož když se vymaškaří dospěláci. I na velikonoční koledu posílám holčičky s tatínkem, abych se nemusela s nikým bavit. Dokonce jsem doufala, že už holčičky nebudou chtít na Velikonoce ke Smolařce jet, ale prej ještě letos jo. Holt půjde tatínek, jako každej rok.
Ale abych Masopustnímu průvodu jen nekřivdila, celej jsem ho prokecala se Smolařkou, nikdo se mě nesnažil zapojit do všeobecného veselí a holčičky vydržely celé odpoledne venku, takže něco to do sebe mělo.
Koukám, že jsem se pěkně rozepsala a asi to nemá hlavu ani patu. Ale hlavním motem bylo, že každej den je to jinak. Jednou mě naserou, jednou mě potěšej. Jednou jsem za šikulu a jednou za asociála. Než se stihnu vyrovnat s depresí z odmítnutí, hned je tu represe z naštvání. A pak zase radost pro radost. Asi to tak má bejt