To byl dneska ale hezkej den, viď, Alberte :-D

23. březen 2017 | 19.18 |

 Tenhle výkřik mě hrozně baví.
Zejména když je v práci stres, shon a takový běžný blázinec, častujeme se rozjásaně touto větou.
Ale dneska byl fakt pěknej den. 
Sice jsem měla strašně rozlítáno, ale ono to šlo tak nějak samo, dokonce líp, než jsem čekala.

V osm jsem měla bejt s holčičkama na očním. Samozřejmě na opačném konci města, v době, kdy je rozkopána přesně ta část města, kam potřebujeme a zrovna, když je auto v opravně. Jenže holky i MHD tak úžasně spolupracovali, že jsme přišly dokonce i s malým náskokem. Což bylo bezva, protože při logistice této ordinace jsme byly hotový o hodně dřív, než jsem čekala. Paní doktorka a sestřička pravděpodobně nesnáší prostoje, takže si lidi do ordinace berou průběžně, postupně, tudíž se zbytečně nečeká.
Hlavně mě potěšily výsledky - Mladší se pěkně upravila vada (už jsme jen na pěti dioptriích) a Starší je stále bez brejlí. Což ale nepotrvá dlouho, paní doktorka mě varovala, že: "Není otázka, jestli je bude mít, ale kdy to přijde." Hlavní je, že Starší pořád nic. Takže ušetřím za další okuláry.

Pěkně nám navazovaly spoje, takže domů jsme se dostaly tak akorát, aby si stihly dopsat úkol z angličtiny, na který si vzpomněly. Tak jako pozdě, ale přece.
Doma jsem stihla i uvařit, než přišla objednaná slečna, co se nám stará o pojistky, smlouvy a podobný záludnosti. Potřebovala jsem totiž zrušit Stavebko a Choť chce zase zjistit změnu pojistky na auto. Ještě jsme si s Adelaidou pokecaly, než ona musela za svým a já do práce na poradu.

Kam jsem překvapivě přišla včas a kupodivu jsme včas skončili. Což není úplně zvykem. Občas se totiž volná diskuze zvrhne a my si vysvětlujeme další dvě hodiny.

Taky proto, že jsme skončili včas jsem se zastavila ve Spořitelně v naší čtvrti. A ejhle.
Krom toho, že mi příjemná Spořitelnice bez problémů vypověděla smlouvu ("Žádáte o prominutí tříměsíční výpovědní lhůty?" - "Ne. Jak znám toho kamaráda, co mi dělá skříně, stihnete mi ty peníze poslat nejmíň třikrát!"), objevila, že mi ve vzduchu visí dvě vkladní knížky. A hned mi je i zrušila a vyplatila. Jako jo, bylo to 152,- a 173,- Kč, ale najděte je na ulici. 

Takže když už jsem měla u sebe ten těžký obol a spoustu volného času, než budu vyzvedávat děti ze skauta, rozhodla jsem se obejít sekáče a zkusit na sebe sehnat džíny. Při výšce 175 cm a váze 90 kg JE to trošku problém. Zejména, když se vám nechce hubnout, ale máte pocit, že si pořád zasloužíte džíny, které vám sluší, budete se v nich cítit dobřa a nedáte za ně statisíce.
A jak to dopadlo? No přece takhle:
halenakošila

(Foceno doma za svitu lampičky a mým mobilem, takže ta skvělá jablíčkově zelená barva košile nevynikla. Ale je boží. Úplně jarní. Už se nemůžu dočkat, až si jí budu moct navlíknout a nosit )

Při čekání, až skončí dětem oddílovka, jsme s Honzou řešili ty skříně. No... řešili... Sebekriticky připustil, že mi zapomněl poslat maila. Ale že na mně myslí. Což bylo sice milý, ale při následné historce ("Volala mi zákaznice, tak jí říkám - paní Milerová, trovna jsem na vás myslel, že vám pošlu ten návrh a ona odvětila - ale já jsem si to objednával už před půl rokem!") mi poněkud zatrnulo. A pochválila jsem si svou prozíravost, se kterou jsem si nechala celou výpovědní dobu.

No a pak jsme šly tím krásným skorojarním večerem domů, povídaly si, holky mi vsunuly svoje tlapky do dlaně a bylo to krásný, bylo to milý a věděla jsem, že takhle je svět ještě v pořádku!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší