Barjoha | Koncert

 Vyrazili jsme si s manželem na koncert. Což není úplně obvyklé, naposledy jsme někde byli před pěti lety. Ale tady šlo o Kapelu, na které jsem vyrostla. 

Chodívali jsme na ně do jednoho dvorního klubu a celá ta doba byla nádherná. Jediná starost, kterou jsem tenkrát mívala, byla ta, aby mi neujela poslední tramvaj, protože jsem našim slíbila příchod do půlnoci. Scházeli jsme se parta lidí a já se tam cítila jako doma. TAM jsem získávala kamarády, přátele a známé, TAM jsem měla pocit, že někam patřím, že nevyčnívám, že jsem úpně normální člen úplně normální party a že jsem plnohodnotnej člověk. Protože já byla vždycky uzlíček komplexů méněcennosti a než jsem si dovolila o někom říct: "my jsme kamarádi", trvalo mi to tak průměrně 3a3/4 roku. 
Pak mě nějak semlel život, zmizela jsem ze scény a když jsem se chtěla vrátit, nebylo už kam. Všechny nás někam zavlálo a rozevlálo a do Sklepa už dávno chodil někdo jiný. S někým jsem se potkávala, s někým ne, občas se z davu vynořil člověk, který si mě pamatoval. Ale celá ta doba mi zmizela v návalu nostalgie.
Teď najednou Kapela nahlásila Comback a my šli, i když jsem se bála, jaký to bude.

A lidi, ono to vyšlo. Ono to bylo fajn. Ono to bylo naprosto úžasný. Mělo to drive a mělo to energii a měla jsem pocit, že jsem zase zpátky v té době, kdy Kapela hrávávala a my jí poslouchali usazení na parketách pod podiem, Střelmistr držel před sebou diktafon a já tužku a papír, do kterého jsem zapisovala odkoukané akordy. 
Celou dobu jsem seděla skoro bez hnutí, smála jsem se Kapelním historkám, nadšeně sledovala Kapelníkův šťastný rozzářený obličej, jihla při Bendžistově typickém poděkování za potlesk za sólo a ferneticky (jo, já vím, že se to píše freneticky) plácala na konci každé písničky. Sem tam jsem jukla po manželovi a on se vám tvářil úplně stejně nadšeně jako já.
Když jsem o přestávce podotkla v doupěti kuřáckých vyděděnců, že je mi zas dvacet a celou dobu se nepříčetně usmívám a zpívám si všechny ty písničky, nikdo se netvářil pobaveně, spíš všichni se stejným leskem v očích přikyvovali.
Poprvé v životě jsem skoro fyzicky zažila to, co umělci nadšeně propagují o energii, která střídavě proudí mezi podiem a hlediště. Ta energie byla skoro hmatatelně cítit a bylo to kouzelný.
Tři hodiny koncertu utekly jako voda a najednou byl konec. Vůbec se nám nechtělo odcházet, spousta lidí prostě zůstala sedět u stolků a kecat. Nebýt toho, že jsem brzy ráno vstávala do práce, zůstali bychom taky. Takhle jsme se jarní nocí vydali k domovu.

Už je to pár dní, ale já mám v sobě ještě ten pokornej úžas a extatický nadšení nad koncertem, který mi vlil do žil novou energii.
Díky, Forehanďáci.