Sedíme si tak v pohodě s rodinkou u televize, sledujeme nový seriál, který určitě kritici a znalci z Csfd ukrutně strhají a nepokrytě se bavíme nad zoufalým výrazem manžela, který zapomněl na výročí svatby.
V té chvíli se Choť ťukne do čela: "No, to jsme pěkně zapekli:"
"Co jste zapekli?" zajímá holčičky a Mladší nenápadně začne pošilhávat po troubě, jestli z ní něco pečeného nevoní.
"Naše výročí?!"
"Ale houby," mávnu rukou. "To bude až.... Jo, prd. To už bylo. "
Každý rok si slibuju, že tentokrát nezapomenu. Každý rok pobaveně vyprávím historku z porodnice, jak ze mně sestřičky na příjmu dyndaly datum sňatku a šly do kolen, když jsem na jejich zoufale odevzdaný dotaz:" A víte aspoň, kterej rok jste se vdávala?" hrdě odvětila: "LETOS!"
A každý rok okolo mě výročí nenápadně proklouzne, aniž bych ho nějak zaregistrovala.
Tak jen upřímně doufám, že si aspoň vzpomenu na nějakého to výraznější (když už mi desáté nepřišlo nějak důležité)
