... protože i zlomky představivosti chtějí žít... 
Terry Pratchet

atraktivnistrasilka: Tyfole, já chci taky do Prahy. Třeba i na Divokou Šárku, i když bydlím úplně na druhým konci Prahy. Místo toho trčím v jedné nejmenované vesnici a nemůžu si sama dojít ani do sámošky pro zmrzku. Protože by mě mohlo přejet auto. Kolo. Nebo mě sežere jelen. Popraví džihádista.

Tak jakpak to dopadlo? Orientace v Praze mi nedělá problém od doby, co mám ajfon. Prorože má přesnou mapu. A od doby, co jsem zjistila, že bych od Národního divadla došla po Vltavě skoro domů (mé prozření na Masarykově nábřeží, stojím před Goethe institutem u Vltavy a dívám se do ní, vážný výraz, mračím se a v mozku se po neustálém šrotování ozývá vítězná melodie, následuje doslova výkřik: "Ty vole, Praha je malá!" - aneb kterak rodilá Pražačka zjistila, že ten barák, kolem kterého před chvilkou prošla, je Národní divadlo a že to je nebezpečně blízko Václaváku), se ve svém rodném městě tak nebojím cestovat, protože kašlunato, někam vždycky nakonec dojdu. Snad jste se s holkama neztratily a snad si to nakonec užily.