Kdo to ví, odpoví II

 A máme tady další obrázkový kviz. Kdepak to Barjoha byla?

Tenhle obrázek jsem sem dala jen proto, abyste viděli, jaký krásný podvečer nás přivítal na vandru. Jo jo, byla jsem po jedenácti letech na vandru a bylo to fajn.

Vytáhli mě moji milí Pražáčci. Lidi, které jsem kdysi poznala v pravý čas a kterým se povedlo mi do hlavy vdusat představu, že jsem vlastně taky hrozně fajn člověk, že něco znamenám a tak vůbec a tak podobně. Nebýt jich, byla bych na tom v životě mnohem hůř.
A i když se teď už nevídáme tak často, pořád je miluju a pořád jsem šťastná a vděčná, když se domluvíme na návštěvě nebo, jako teď, na vandru.

Přijeli jsme v pátek večer, zabivakovali se pod převisem, udělali ohníček... a v deset večer šli spát, protože už ten věk, že jo, a to ranní vstávání...

Dopoledne jsme si dali takovej malej vejletíček. Fakt malinkej, co to je pro staříky pár kiláků sem, pár kiláků tam. Ovšem, to převýšení. To byla pěkná sviňárna. Naštěstí mi Jirka ukázal profil trasy až po návratu. Vědět s předstihem, co mě čeká, snad bych se rozkulhala tak strašně, až by Jirka nebo Markéta dostali závrať a zůstali bychom doma 

Na fotkách to tak vidět není, ale bylo toho dost. Klesali jsme, abychom mohli stoupat a stoupali, abychom mohli padat dolů. Po některých cestách už ani srny a zajíci nelezou, protože i na ně je to strmý a ouzký. Ale kampak na nás. My jsme takoví kamzíci.
Z těch nejhorších krpálů fotky nemám, protože se mi únavou klepaly ruce a nohy a pára mi šla od pusy, že jsou fotky rozmazaný a ještě v mlhovém oparu. Ale pár obrázků je:

Jak říkám: co jsme šli dolů, jsme si pak večer zase poctivě vylezli nahoru. Uf, uf a ještě jednou uf.
 

A ano, měly jsme s Markétou na výběr i jinou trasu, ale na téhle jsme se shodly kvůli mě. Protože jsem po letech chtěla dobloudit zase sem.
A tady je ten kvíz. Poznáváte, moji milí, poznáváte?

Jak pravily holčičky, když jsem se jim chlubila fotkama: "To je ten... s tou... no jak dělala princezna Terezka problémy...." 

Ano, to je přesně on. Pořád úžasnej a pořád mi přijde škoda, že rozpadlej. Ale co už, jako kulisa si zase zahrál ve spoustě filmů.

A pak jsme zase šli do kopce, a zase z kopce, aby jsme si v penzionu Na Výsluní dali bezvadnou obědo-večeři a mohli se vracet za jemného deštíku, který se posléze proměnil v solidní slejvák. Přesto měli ještě Jirka s Markétou chuť a sílu sbírat houby a kupodivu jsem jim jich taky pár objevila:

Pod převisem jsme pak znovu udělali oheň a tentokrát jsme vydrželi mnohem, ale mnohem déle. Bundu jsem měla tak mokrou, že jsem jí přes noc sušila ve spacáku a do kanad se mi ráno ani nechtělo, jak byly promočený i přes dvojí impregnaci a několik vrstev vojenského krému. Prostě typický zářijový vandrový počasí, který by Eithné určitě ocenila.

V neděli se nám domů moc nechtělo, jen ta vana s horkou vodou lákala.
A takhle se s námi Jetřichovicko loučilo:

Bylo to krásný a bylo to úžasný a ten návrat do civilizace byl šok.
Tak třeba: věděli jste, že v Praze na hlaváku se dá WC platit kartou? Já ne a přišlo mi to celkem srandovní. A drahý, tedy, ale zase co bych nechtěla, že jo?
Ale potěšila mě milá paní v pokladně, když jsem kupovala lístek. Se zájmem se ptala, odkud jedu, jak bylo, vůbec nebyla nevrlá, řekla mi sama od sebe, v kolik mi to jede a tak.
A taky jsem sice vypadala jako exot a určitě jsem byla cítit na sto honů, ale nikdo se netvářil pohoršeně.
A ještě jsem potkala podobný dva cvoky, kývli jsme si, řekli si: "Ahoj." a ta připomínka starých časů mě zahřála u srdce skoro stejně, jako když mi pak u stánku prodavač udělal kafe hoooodněvelký, s hooooodně mlíkem a přihodil mi pořádně cukru navíc, když na mě jasně viděl, že bych chtěla ještě, ale je mi blbý mu vybrat cukřenku.

No a pak už jsem jenom dojela domů, naházela věci do pračky, boty na topení, sebe do vany, vyndala si klíště, pomazlila se s holčičkama, lebedila si s manželem na gauči a bylo mi tak krásně, jako už dlouho ne.