Nejen mé holčičky jsou skvělé, úžasné a dokonalé.
I mě se někdy zadaří!
Vracela jsem se se Starší z oddílovky a v kopci nečekaně šňůra aut.
"Tak jedeme, hoši, zelenější už to na semaforu nebude," mrmlá Starší hlášku odposlouchanou od Chotě a pravděpodobně i dědečka. Už chce být doma, zalézt do vany, protože je vymrzlá z vody.
"Ty, děvče, to nebude semaforem. Tady má někdo problém," zaregistrovala jsem auto na varovkách. Stálo na neuvěřitelně debilním místě, neuvěřitelně debilním způsobem. Objíždět se muselo protisměrem, pokud ovšem vozidla v protisměru uhnula. Moc často neuhnula.
Zastavila jsem kus nad autem, vystoupila, zaklepala na okénko u spolujezdce, protože při domluvě s řidičem jsem nehodlala přijít k úrazu.
V oplíku seděly dvě holčiny, jedna telefonovala, druhá marně zkoušela znova a znova nastartovat (nebo k tomu všemu ještě vytlouct baterku, to nevím).
"Prostě to najednou kleklo," odpověděla rezignovaně na můj dotaz a rovnou dodávala: "tankovala jsem včera, nafty je tam dost." Nejspíš zaregistrovala můj rychlý pohled na budíky.
"A potřebujete nějak pomoct?"
"No, on už sem jede přítel, ale kdybyste mě mohla odtáhnout aspoň támhle na to parkoviště," navrhla.
Tak jsem si přicouvala kousek blíž, ona vyndala tažné lano, já našla, kde ho provlíknout (a samozřejmě jsem napřed chytla lano ke své kouli, takže jsem ho pak musela sundavat a jet znova)... a vyjely jsme.
"Já jsem tedy doufala, že se zeptá nějakej mužskej," podotkla smutně holčina, když jsem se v pokleku mořila s tažným lanem pod jejím autem.
"Já zase doufala, že mi řeknete, že nic nepotřebujete," přiznala jsem.
"Já ještě nikdy nebyla tažená."
"Já ještě nikdy auto netáhla."
Celá ta situace mi přišla poněkud směšná a taky jsem se trošku bála, ale rozhodně už jsem nehodlala couvnout.
Nastartovala jsem, zvolna vyjela, jen tak, aby nás mohlo objet auto za námi a docela jsem doufala, že nás nerozválcuje náklaďák hned za ním. Ale auto nás přikrylo z boku a náklaďák nás pohlídal zezadu, aby do nás někdo nenajel, což mě potěšilo.
A měly jsme v křižovatce zelenou, hezky se nám povedlo zatočit a taky z hlavní odbočit na parkoviště, protože po té běžně dost rušné hlavní zrovna momentálně jelo jen pár aut. A dokázaly jsme v pořádku přejet retardér vedoucí na parkoviště a šikovně jsme si zaparkovaly. Nic nám nechcíplo, lano se nepřervalo, že jsme to dokázaly jsme byly spokojený obě.
"Teď jel okolo přítel," hlásila řidička. "Když nás viděl, tak volal, že zas jede domů."
Hodnej kluk.
Na parkovišti mi poděkovaly, já je ujistila, že opravdu není zač a jely jsme se Starší domů.
A měla jsem ze sebe radost.
Aby bylo jasno, tady NEŠLO o dobrý skutek. To o těch dobrých skutcích jsme si se Zlomeným rejžou vysvětlili nedávno, přece ne?!
Prostě jsem měla radost, že se mi to povedlo. Že jsme nezpůsobily ještě větší kalamitu a že jsme prostě schopné si poradit.
Když nám nic jiného nezbývá.
Ruku na srdce, určitě by bylo lepší, kdyby nějakýho mužskýho napadlo dřív než mě zeptat se, jestli osádka vozu nepotřebuje pomoct. Času na to měli víc než dost.
Ale to bych se tady nemohla chlubit, jak jsem děsně dobrá a šikovná.
