Barjoha | Náhodná setkání

 Není to tak dávno, co jsem si vzpomněla na jednoho člověka.
Ani nevím, proč se mi vynořil z paměti, co mě poňouklo zrovna k tomu, vybavit si ten jeden večer, kdy jsme kvůli dešti celá parta místo u ohně skončili ve skautské klubovně. Dodnes si jen pamatuju, jak jsme leželi s V. natažení na gauči a kecali o životě. Netáhlo nás k sobě nic, jen se nám spolu prostě dobře povídalo (a vždycky, když bych měla v mikrovlnce ohřívat nějakou omáčku mi hlavou bleskne vzpomínka na rozhořčeného V., který ohřev v mikrovlnce nesnášel).
Od té doby jsme se neviděli snad dvacet let. A ejhle - pár dní na to, co jsem si na něj vzpomněla, jsme se absolutně nečekaně potkali. Jen jsem ho minula pohledem, když jsem procházela okolo jejich party, ani jsem ho nepoznala. On mě naštěstí jo. V té chvíli jsem mu naprosto nevychovaně visela kolem krku a radovala se jako malá holka. Bylo vidět, že on má ze setkání taky radost, i když jsme se vlastně jen pozdravili, prohodili pár vět a pak se oba věnovali svému. Ale i tak to bylo prostě hrozně milé setkání.

A , světe, div se, ani ne za týden mě čekalo další podobné setkání. Tentokrát šlo o bývalého kolegau. A zase jsem ho já nepoznala a on se ke mně hlásil. A zase jsem z něj měla radost, i když jsme se oba museli věnovat své práci, takže čas setkání se počítal na minuty (a tentokrát nebyl prostor ani na lehké objetí).

Jen teď od té doby pořád přemýšlím, co ta setkání vlastně měla znamenat. Čím to, že mě poznají a hlásí se ke mně lidi, které jsem neviděla dvě dekády? Byla jsem v jejich životě nějak důležitá? A bylo současné setkání nějak rozhodující pro mně nebo pro ně? Kdo mi ty lidi přivedl do cesty a proč?
Možná jen pro hezčí den. Nebo jako ujištění, že každý člověk v nás zanechává určitou stopu. Nevím. Každopádně obě ta setkání byla fajn. A vlastně mi zase trošičku zvedla sebevědomí. No kterou starší ženskou by nepotěšilo, když se k ní hlásí mladší pánové?