Co si budeme namlouvat, v hudební branži to nevytrhnu, tak holt aspoň ta charita.
Znáte ty chvíle, kdy se vám někam strašně nechce, ale okolí do vás hustí: "Když se ti tam nechce, tak to bude určitě fajn, uvidíš, jak se ti tam bude líbit!!!" ?!
No tak mě se strašně, ale strašně nechtělo... a nebylo to fajn a nelíbilo se mi. Ha.
Tak nějak jsem se domnívala, že akce to bude malá, spíše komorní. Už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že se akce koná v Měšťanské besedě mi měl můj omyl dojít, ale nedošel. Moje chyba. Proto mě ty davy před Besedou a ve foyer poněkud překvapily. Připadal jsem si ztracená, zoufalá, oškliváá a věděla jsem, že sem prostě nepatřím. Já ne. A utěšovaly mě ostatní nominované z "naší party", které se tvářily úplně stejně. Paní Hanička navíc dost nešťastně. A Heli na nás byla trošku naštvaná, čemuž se ani nemůžu divit, když jsme si namísto užívání hučely to svoje: "My tu být nechceme."
Pravda je, že všech ostatních asi 600 lidí se tvářilo blazeovaně spokojeně.
Jen kvůli Heli jsem zatínala zuby a snažila se nebýt nepříjemná. Přestože bylo mezi stoly místa stěží na uplivnutí. Přestože zvukař byl debil, který nedokáže, případně nechce nazvučit akci tak, aby bylo rozumět. Přestože jsem byla naštvaná sama na sebe, kam jsem to duši dala. Přestože vyhlašování probíhalo v duchu: "Tak jedeme ať to máme z krku." Přestože z "naší" skupiny jsem si šla pro cenu jako první. Přestože měl dárkové tašky předávat pan primátor, který radši za sebe poslal náměstka. (No nic, aspoň jsem panu Baxovi polechtala ego a pravděpodobně jsem byla jediná, na koho se usmál opravdu upřímně). Přestože jsem zmateně dokázala zakufrovat na prázdném prostoru 20x20 metrů. Přestože jsem s hrůzou zjistila, že v sále sedí kolega s manželkou. (Pak jsme se potkali u rautu, vzájemně si pogratulovali a Pavel taky vypadal nesvůj, což by skoro mohlo znamenat, že on to neřekne na mě, když já to neřeknu na něj).
Dokázala jsem si najít i střípky malých radostí. Heli Aničku, z které vyrostla krásná vysokoškolačka. Lucku s Honzou, na kterých byla vidět vzájemná láska (ano, koukal na ní jako na svatej obrázek a to bylo hrozně milé), nádherný sál Besedy s překrásným stropem. Upřímný Haniččin smích, když jí Heli vyprávěla o naší společné dovolené, kde jsem famózním, až oskaroidním výkonem předvedla svou životní roli vlka. Opravdu dobrý raut (topinky sice byly pravděpodobně z předvčerejška, ale tatarák se povedl, kávu jsem si mohla volně dolévat a koblížky byly naprosto famózní.)
Za nejdokonalejší kousek považuji můj včasný odchod, kdy mi trolejbus domů jel minutu poté, co jsem dorazila na zastávku.
Vím, že bych v adventní době měla okolo sebe spíš šířit pohodu a úsměvy nebo aspoň neprudit malichernými problémky, když jiní mají opravdové starosti, ale já jsem se potřebovala vypsat ze své frustrace.