Pověst nelhala... jsou tam a čekají...

 Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením.... ale stálo to za to.

Co si budeme povídat, je mi, kolik mi je a stále ještě jsem je neviděla. Což je ostuda. Nebo ne ani tak ostuda, jako smutné. Jenže když ono to vždycky vyšlo na nějakej blbej termín nebo jsem se o nich dozvěděla pozdě, nebo se mi prostě nechtělo za nimi jet, nebo prostě... milion důvodů, proč ne, se  našlo vždycky. 
Teď jsem tedy popadla příležitost za pačesy, s radostí přijala nabídku našich, uvolnila holky na jeden den ze školy, ukecala je, že by se fakt měly pořádně oblíknout, protože nás čeká dlouououhé čekání a mohly jsme vyrazit.

Nesnáším cestování po dálnici. Nerada řídím v hnusným počasí a úplně nejvíc nesnáším, když jedu v autě, který neřídím. Takže teď jsem byla sice ráda, že řídí táta, ale byla jsem celou dobu nervózní, aby se nic nestalo. A nestalo. Tedy, když nepočítáme tu krátkou epizodku, kdy si mamina přepnula topení, aby jí hřálo na nohy, ale tím pádem se začalo mlžit přední sklo. Což je na dálnici takové... no, řekněme - trošku nepříjemné. Ale jo, zvládli to. Ani se nepohádali. Moc. A holky na sebe taky nebyly protivný. Ne nějak extrémně.

A cestu k cíli jsme po tom, co nás táta vysadil a jel na kafe ke kamarádům, taky našly. Posléze.
Já: "Prej je tam jediný přístup zahradama..."
Mamka: "No, já to znám touhle cestou."
Já: "Ano, to je možné, ale podle toho, co jsem četla je tam přístup jen přes zahrady."
Mamka: "Ten já neznám, vždycky jsme chodili tudy."
"Já: "Já tu nikdy nebyla."
Mamka: "Prosímtě? S Míšou jsme tady byli."
Já: "S Míšou možná, ale se mnou ne."
Mamka. "S Betynou jsme tady taky kolikrát byli."
Já: "S Betynou možná, ale se mnou ne."
Mamka: "Tys tu fakt nikdy nebyla?!"
Já: "Ne, nebyla."
Mamka: "No to seš pěkná ostuda."
Holky: "My jsme tu taky ještě nikdy nebyly."
Já: "Je vám jedenáct. Máte ještě čas."
Holky: "A proč nás sem vláčíš teď."
Mamka: "Abyste mamince nemohly za třicet let vyčíst, že vás sem nikdy nevzala."
Pár postarších manželů kráčející celou dobu za námi - upřímný výbuch smíchu.

Že jsem se do areálu hrnula vraty, před kterými byl nápis POUZE VÝCHOD nikoho nepřekvapilo. Ani to, že jsem bezpečnostním rámem musela projít několikrát, než se mi povedlo vyndat opravdu všechny kovové předměty (drobné, klíče, mobil Starší, který jsem jí v autě zabavila a pak zapomněla, že jsem ho strčila do kapsy u bundy, kterou nikdy nepoužívám. Tu kapsu, ne bundu).
Fronta, kterou jsme si musely vystát překvapila jen holky, my čekaly, že to bude horší. Ale moc nás v půlce fronty potěšil stolek, na kterém byla usazená várnice s horkým čajem a kelímky na jedno použití. Tedy takhle - ten čaj jsme si nedaly, protože napřed holky nechtěly.

A když už fronta postoupila a do holčiček se dala zima, takže by vzaly zavděk teplým čajem - došel. Ale to neva, stejně to bylo milé gesto správy hradu.

Nakonec jsme stály ve frontě pouhé dvě hodiny. To už i Mladší, ketrá má ten milý zvyk nepřiznávat problémy (takže třeba to, že jí hrozně bolí zoubek, jsem zjistila až po dvou dnech a to jen náhodou), připustila, že je jí trošku chladno. (Byla kosa jako kráva, to se jinak nedá říct). Starší držkovala už zcela nepokrytě, ale měla smůlu, jasně jsem jí varovala předem. No, možná nebyl nejlepší nápad jí na schodech pošťouchnout, že teď před námi zavřou, protože je poledne, takže nás začnou pouštět až po polední pauze.
Ale přesně úderem dvanácté jsme se dočkaly a po projití dalším bezpečnostním rámem jsme se dostaly do Vladislavského sálu.

Přátelé, bylo to úžasné. Mělo to něco do sebe a dýchl na vás kus historie. Tedy, ne že bych razila heslo: "Vidět korunovační klenoty a zemřít.", ale rozhodně jsem byla ráda za možnost si je prohlédnout. Pokochat se mistrovskou prací a odkazem předků. Vždyť je nádhera, že něco takového vydrželo až do dnešních dob (a cynikům, kteří tvrdí - bůh ví, jestli jsou pravý.... a kdoví, jak to bylo... bych ráda vzkázala - sklapněte. Je to hezký a je to dojemný a nekažme si to).

Co se týče fotky - co bych neudělala proto, abych se mohla své píšácké partě pochlubit. Takže se nedivte kvalitě. Fotit se smělo jen bez blesku (i když někteří ignoranti a přes desítky upozornění blesk nevypli a nevypli) a klenoty jsou uložené ve skleněné vitríně, aby byly vidět ze všech stran a úhlů. Ty obláčky jsou tedy okolo proto, abych s nimi překryla obličeje dalších návštěvníků. Přišlo mi to takové praktičtější, než se ptát cizích lidí, jestli smím dát jejich fotku na svůj blog. A bez překrytí bych si nedovolila fotku zveřejnit. Tož tak.

PS: překvapí někoho, že z celé výstavy korunovačních klenotů moje holčičky nejvíc potěšila návštěva McDonalda na dálnici, cestou domů?