Mám to za sebou... opět

Rok se s rokem sešel, a já mám zase akční červen. Mám před sebou střelby, návštěvu ortopedie, prolongační zkoušky a odvoz matiček na letiště. To jsou věci, na který se můžu těšit. Na ty prolongy zejména, ha ha.
Ale co mám letos za sebou?
Ano, správně, fyzické testy.
Jak jsme se shodli s Danem, příprava na fyzické testy u nás každoročně probíhá podobným způsobem:
Leden - sakra, zas vyšly termíny na fzický, musím začít trénovat...
Únor - no v těhle mrazech přece nebudu běhat...
Březen - začíná se dělat hezky, chtělo by to začít...
Konec května - ježíš, to už jdu příští týden To nemá ani cenu začít cvičit, leda se vysílím...
(Trošku to připomíná Hroznětajnino typové rozdělení studentů VŠ při psaní ročníkové práce.)

A ne, Eithné, letos jsem neházela parakotoul. Ale jasně, že ho pamětníci připomínali.
Páju pobavilo moje konstatování ke kolegovi: "Tys tu loni nebyl? Nevadí, uvidíš letos." Kupodivu neviděl. Asi proto, že jsem si dávala bacha. A pravda je, že při Ďasíkovi jsem o tu šílenou podlahovou krytinu drkala nohama statečně, ale ustála jsem to.

Vzhledem k bolavýmu ramenu jsem byla vážně přesvědčená, že letos udělám dva, možná tři kliky, zkroutím se bolestí a pěkně se omluvím s tím, že holt v září na opravkách.
Jenže...
Ono to nějak šlo.
Ne, že bych jela přesně ty správný kliky, až na zem mě nikdo nedostal, ale když mi Petr v klidu říkal: "Pokračuj, to zvládneš... ještě dva.... ještě jeden dáš.... to zvládneš....," nějak jsem prostě zatnula zuby a dostala jsem se až na pro mě závratný počet 22 pseudokliků.
A pak jsem měla za sebou člunkový běh, bojovala jsem se sed-lehy a Petr mě zase tím klidným trpělivým hlasem povzbuzoval, takže mi nezbylo nic jinýho, než přežít tohle i Ďasíka.
"No vidíš, že ses hecla," pochválil mě, když jsem se snažila odplazit ze žíněnky.
"Jo. Ale jenom kvůli tobě."
"Snad kvůli sobě, ne?"
Jak vysvětlit sportovci, že jediný důvod, proč jsem se snažila, byl ten, že nedal najevo svoje znechucení, ale snažil se ze mě dostat aspoň nějaký výkon? To nešlo, tak jsem mlčela.
Chválil mě i kolega z dopravky. Vysoký štíhlý kluk, který jehož výkon byl naprosto excelentní a ani se při něm nezapotil. Ale sportovci očividně ocení, když lemry zaberou a já jsem Lvíček, my fungujem na pochvalu a ocenění.
Nejvíc jsem se děsila běhu. Loňský šílený limit 6:40 mě strašil i ze spánku. Letos se mi nějakým záhadným způsobem zadařilo tak, že mi stačilo zaběhnout kilák pod  7:20. Ano, prosím, ceých dlouhých 7 minut a něco.
A počasí bylo úplně nádherné, ani teplo, ani zima, lehce pod mrakem a příjemný větřík. Tentokrát jsem u sebe neměla loňského hecíře, ale držel mě jiný kolega. Díky němu jsem první kolečko zvládla celé běžet a když na nás zavolal Petr: "Skvělý, máte před sebou už jen poslední tři kola," místo abych zula bot a hodila jí po něm, jsem se zasmála a běžela dál. V poměru běh/klus tentokrát převažoval běh, protože kdykoliv jsem chtěla přejít do chůze, ukecal mě Jarda ještě na sto metrů běhu a razantně mi zkrátil i úseky, které jsem jen šla. Poslední půl kolečko nás šel povzbudit Štíhlík a posledních sto metrů jsem zase doázala zasprintovat.
Sice nevím, jaký jsem nakonec dala čas, ale stačil na to, abych opět splnila.

Pája ze mě měla srandu, že jsem stejně bojovala jen proto, abych nemusela v září absolvovat opravky s Jozefkou,  Štíhlík mě chválil, Jarda mával rukou, když jsem mu děkovala a já se vznášela na vlně vítězného adrenalinu.
Teď už jen zvládnout střelby, prolongy a prázdniny můžou začít.