Ach ta prokrastinace

 Neděle, pozdní odpoledne
Jupí, zejtra nemusím do práce, začíná mi studijní volno...

Tentýž den, krátce před půlnocí
Jako vždycky před usnutím jdu zkontrolovat holky. Starší pravidelně oddechuje, Mladší kňourá ze spaní.
"Mláďátko, copak je?"
"Nic."
Teplotu nemá, bolesti zubů, uší, ani čehokoliv jiného nepřizná a nepřizná, přesto ji ženu z podesty do své postele. Pro jistotu. O půl hodiny později se mi prozíravost vyplatí, v Mladší to zabublá a já jí stihnu včas dopravit do koupelny. Pak už má u postele připravený kýbl, který tu noc vynáším ještě třikrát. Jak já jsem ráda, že nemám čich. Choť trpí i ve vedlejší místnosti, zatímco já utěšuju dítě, když se plačky omlouvá, že mi přidělává starosti. Cvok.
Vysílené usínáme okolo čtvrté ranní, to už mám v posteli nakvartýrovanou i Starší, která se sama v pokoji "bála těch divnejch zvuků".

Pondělí, první den studijního volna
Ráno vypravím Starší do školy, zkontroluju Mladší a jdu dospat noc. O tři hodiny později mi volá školní asistentka, abych si dojela pro Starší. Ta naštěstí nezvrací, ale dobře nevypadá. K doktorce nechce, teplotu nemá, tipuju, že buď žárlí na Mladší nebo mají obě úžeh. To by mohlo být.
Pro jistotu jsou obě na piškotech a hořkém čaji, Mladší oznamuji, že zítra frčí do školy, Starší slibuji, že pokud jí bude špatně, frčí k doktorce.
Snažím se učit, ale vůbec mi to neleze do hlavy. Tak jdu vařit, večer u Modrého kódu žehlím. 

Uterý, druhý den studijního volna
Mladší je ráno v pohodě, Starší zkouší nešťastný ksichtík a bolení hlavy. Dovoluji jí zůstat doma, ale vzápětí se přiznává, že mě chtěla jen vyzkoušet, jestli splním včerejší slib. Zas tak blbě jí není a měla by výčitky, že mě podvedla. Nevím, jestli mám být naštvaná, že zkouší podvádět, nebo mít radost, že už je velká holka a nešidí tak moc. Každopádně do školy jdou obě a já jdu ještě na hodinku do pelechu. 
Učení mám sice rozložené po celé kuchyni, ale když je tak krásně, bylo by škoda nevyprat a nedat sušit prádlo na balkon. Taky musím uvařit, aby měly holky oběd, až se vrátí ze školy.
A vrátit knížky do knihovny, doplatit Mladší doučování (mám trochu skluz, ale ředitelka se nezlobí a děkuje za kytku) a cestou z doučka vzít Mladší na zmrzku, protože je přece tak krásně.
Večer si uvědomuju, že nic neumím.

Středa, den volna
Ráno vyprovodím holky do školy a silou vůle se přiměju sednout nad počítač. Projíždím otázky, dělám si výpisky, neustále lákám Chotě na cigáro a svádím ho k diskuzím na téma zas.... zkoušky. Choť si ještě pamatuje a souhlasí se mnou. Pak mě upozorňuje, že jsem si na dnešek naplánovala střelby. Já, klaustrofobik, radostně vybíhám vstřím protiatomovému krytu. Všechno lepší, než se učit. Taky jedu na nákup. Když už jsem autem.
Odpoledne jedu se Starší kolmo na skauta. Zatímco ona je na oddílovce, já si v hospůdce naproti přes řeku důležitě rozložím učení, ale je tak strašný vítr, že mi papíry poletují po celé zahrádce.

Nemohu se dopouštět znečištění veřejného prostranství, učení smutně uklízím a zadumaně popíjím Polotmavý Birell. Na konci oddílovky je schůzka s rodiči kvůli letní výpravě. Má nechuť k získávání nových vědomostí eskaluje, půjčuji si od jedné maminky naprosto totálně rozkošně roztomilý mimino a chovám si ho celou dobu. 
Cesta domů vede samozřejmě do kopce, zatnu se a vyjedu ho skoro celý, ale k závodu po rovince se od Honzy vyhecovat nenechám. On si ukládá kolo do sklepa, já ho vynáším pět pater na půdu. Jsem stará a musím šetřit síly.
Večer je Modrý kód, to už se učit nestihnu.

Čtvrtek, den volna
Už od rána se učím. No, učím. Čtu si otázky, vypisuju si odpovědi... Jo, učím se. Odpoledne Choť odváží Mladší na koně, abych se mohla v klidu učit dál. Ve tři hodiny se vrací Starší ze školy. Místo pozdravu vyhrkneme obě unisono: "Nepojedeme se vykoupat na Bolevák?"
Jely jsme. Voda byla teplá, párek v rohlíku drahej, ale dobrej. Vzpomínáme na jejich mladá léta a já Starší vyhazuju ve vodě, co nejdál to jde. Moc to nejde. Starší váží přesně tolik, kolik mně je let a už jí neunesu.
Večer se Choť s Mladší vrací hodně pozdě a navíc mi oznamují, že původní víkendové plány se mění a Mladší si má na výpravu vzít jídlo na sobotní den, zajištěná je až večeře. Miluju jobovky, takhle navečer.

Pátek, třetí den studijního volna
Ráno vypravuju holky do školy, sama frčím na nákup.
Na desátou jsem objednaná na ortopedii. Protože se znám a vím, že při jiném pokynu než: "Jděte sto metrů rovně a jste u cíle," neomylně zabloudím, vyrážím raději už v devět. Dorážím včas. Absolvuji rentgen a vyšetření. Pan doktor je sympoš, huba mu jede jak šlejfírna a vím kam sáhnout, abych bleskurychle odvolala své tvrzení: "Ale na pohmat to nebolí, pane doktore." Nabízí léčbu konzervativní a obstřik a už dopředu se culí, když se ptá, jestli se na ten obstřik cítím. Necítím. Dostávám léky, objednávám se na magnetickou rezonanci a další kontrolu. 

V půl dvanácté mám vařeno, dobaluji dítěti poslední věci a krmím "půjčenou ségru", která si přišla vyzvednout Mladší na víkendovou akci.
V půl druhé jim odjíždí vlak a já jedu odevzdat Starší k našim. Ač jsem měla původně v plánu dát si jen kafe, vůbec se mi od našich nechce. Je mi tam dobře.
Domů se dostanu až po šesté hodině, vyklízím holčičkám spací patro, pouštím CD přehrávač a natírám podestu lazurou.. K práci mi prozpěvuje Tomáš Klus a já si znovu s úžasem říkám, jak jsou jeho první dvě CD dokonalý. Racek už mi přijde trochu slabší, i když pořád ještě dobrý, z posledních dvou CD se mi líbí tak tři čtyři písničky.
Vyruší mě až Choť, když se v půl osmé vrací z práce: "Nemáš se náhodou učit?"
Mám. Ale nalakovat podestu jsem taky potřebovala.  

Sobota, ranní směna
"Ty se učíš z tohohle?" Nakoukne mi Pája do sešitu s výpisky. "Proč si nevytiskneš ty materiály, co máme zpracovaný v počítači? Já se z toho taky učila."
Otázky jsou zpracovaný, přehledně, účelně a dostatečně. Jsem blbec, že jsem na to nepřišla dřív. Celý zbytek dne, kdykoliv mám chvilku, se učím ze složky, kterou mi ukázala. 

Neděle, ranní směna
Učím se, kdykoliv to jen trošku jde. Času je málo a otázek moc.
Prokrastinačně neodolám, abych si nepřečetla nové příspěvky svých píšáckých oblíbenců a během učení smolím článeček.
Večer si pojedu pro Mladší do Lochovic, pondělí protrpím a v úterý mě čeká poprava.

Nedá mi to, aby se mi celý týden nevybavoval vtip, který mi vyprávěl kamarádčin syn:
"Jak pak jsou na tom naši maturanti, Svatý Petře?"
"Panebože, je to tak napůl. Šprti jsou nadrcený, všechno znají nazpaměť. Průměrňáci jsou tak nějak naučený, většinu ví."
"A co ti flákači?"
"Flákači? Čtyři roky na to kašlali a teď se modlí."
"Modlí se, říkáš? To bych jim měl asi pomoci, viď?!"

Asi bych se měla začít modlit.