Barjoha | Romantika s Doktorem

 Ne, nejde o Doktora z hor, nebo nedejbože o Doktora Martina. Je to mnohem horší.
Jako relativně mladá, moderní matka, chci mít přehled o tom, co sledují moje děti na netu. A proč si přejí od Ježíška sonický šroubovák. Teď už to vím a  jestli pod stromečkem neobjevím hrneček s TARDIS, budu vážně moc moc smutná.
Vlastně jsem si Doctor Who pustila tak trochu z nudy a trochu ze zvědavosti a prvních pár minut jsem byla spíš dost otrávená a přesvědčená, že tohle asi ne.
Jenže pak se ojevil Devátý Doktor a já byla naprosto totálně a beznadějně v háji. Láska na první pohled. 
Ten ušatý smutný klaun, s šířkou úsměvu přímo úměrnou pociťovanému zoufalství, mě dostal na první dobrou. Byl roztomilej, byl chytrej, byl sarkastickej. A jako tenká nitka se celou sérií táhla Doktorova láska k Rose. Ochraňující, nepřiznaná, věrná.
(Zatímco v reálném životě mě romantika spíš obtěžuje a jsem přesvědčená, že za její projevy by měly následovat tak tři až čtyři roky natvrdo, v literatuře a ve filmech to mám přesně naopak. To si lebedím, to si rochňám, to se v tom přehrabuju.)
Doctor Who mě vážně dostal. Bavila jsem se, trnula jsem, v každém díle s napětím čekala, jakým způsobem zachrání Zemi tentokrát. Oč chudší byla triková výbava, o to dokonalejší a nápaditější byl scénář a Christopher Eccleston nasadil doktorskou laťku hodně vysoko. Nelze se nezamilovat do chlapa s jeho úsměvem, entusiasmem a až Chaplinovskou mimikou: 

Škoda, že nic netrvá věčně a Christopher měl smlouvu jen na první sérii. 
Poslední díl byl vpravdě trošku hektický, ale vlastně docela dojemný a klidně přiznám, že rozloučení s Devátým Doktorem jsem obrečela.
Ovšem ta regenrace. 
Jakože, cože? Tenhle holobrádek mi má nahradit Christophera? No to ani náhodou. (Promiň, Davide, ještě jsem tě neznala.)
Stačily tři díly a já byla znovu v háji.
No dobře, David Tennant byl skvělý od začátku, ale víte jak. Já nejsem taková. Neměním staré lásky za nové lusknutím prstu.
Naštěstí je nás takových cvoků víc, což je jedině dobře, protože kdyby nikdo nedělal videa, na co bych koukala?

Druhá série mě po pár dílech kupodivu chytla víc, než ta první. Nejen, že je vtipnější, akčnější, ale vzhledem k tomu, že s nástupem Davida Tennanta se věkový rozdíl (těch devět set let je fakt jako moc) povedlo vizuálně o pár let snížit, je chemie mezi Doktorem a Rose uvěřitelnější. Ale fakt uvěřitelnější.
Desítka se toho nebojí a u Rose už si člověk neříká, jestli si jenom nekompenzuje ztrátu otce.
Nekompenzuje.
Tohle je ta správná True love se vším všady. I s tím koncem druhé řady, kdy jsem tvůrcům vynadala do... No, byla jsem sprostá, připouštím. Tohle se prostě nedělá. A nedělá. A nedělá. Fňuk.
Tady dokonce nepomohla ani má automatická obrana, kdy se mi při romantických scénách vybavují představy, jak režisér šíbuje herce po place a nařizuje jim, že mají do výrazů přidat víc emocí. Dokonce, i když jsem na youtube viděla scénu, jak probíhalo natáčení, vzalo mě to spíš víc než míň.
Ale zase mám další písničku do Playlistu:

Přišla třetí řada, naprosto skvostná, objevily se nové postavy i staré známé tváře (jupí, Jack je zpátky) a děj byl o to lepší, že romantika měla voraz. Tak ano, Martha by i měla různé myšlenky a spády, ale na to musí být dva, takže pohoda a můžeme se soustředit na zachraňování vesmíru, Země a Anglie zejména. 
Zase byla sranda i dojetí, zase jsme to brali nevážně i vážně. A zase mě konec rozstřelil. To už je asi povinnost, aby byly poslední díly dojemný. 
Výhodou i nevýhodou, když koukáte na třináct let starý seriál, je to, že nemusíte čekat půl roku na další sérii.
Prostě na topsriálech vydržíte pár stupidních reklam (... na porno. Nenávidím reklamy na porno. Kdo sakra potřebuje reklamy na porno, když chce koukat na Doctora Who?!), pak překliknete a jedete dál.
Čtvrtá série je úplně nejvíc boží (promiň, Christophere).
Temnější, drsnější, Donna je sice občas pěkně protivná, ale jupí, juchú, to je pecka, nekouká na Doktora jako na svatej obrázek, ale spíš ho pěkně stírá.
A čím víc si uvědomuju, že tahle série je poslední s Desátým doktorem, tím míň se mi chce koukat. Protože o něj nechci přijít. 
To je horší, než adventní kalendář. Každej den uždibujete čokoládku a když douždibujete - hurá, je tu Ježíšek.
Milé děti, Ježíšek nepřijde. Rozhodně ne na konci čtvrté série.
Ale: zase zachráníme Zmi. Potažmo i celý vesmír, samozřejmě, Doktor není žádnej troškař, když se do něčeho dá, jede naplno.
Poslední díl mi kromě krabice posmrkanejch kapesníků přinesl další skvělej song. Tak optimistickej, nadějeplnej... Fantastickej:

Tím bych se mohla s Desítkou pokojně rozloučit, ale ono ne. To si na mě musí připravit ještě další speciální díly.
Abych byla jo úplně v háji.
Abych si DDD emocí vyčerpala na třicet let dopředu.
Abych si moudře nechala ten nejzávěrečnější díl na chvíli, kdy budu úplně sama, protože, a to si přiznejme, vzlykat, nestíhat si utírat oči a říkat si: "Ale já nechci!" před publikem fakt nemusím. 
(Takhle jsem neplakala, ani když jsem poprvé viděla E. T. Mimozemšťan.)
Bylo mi to líto. Prostě a jednoduše: bylo mi to líto. Byla jsem naměkko, když si Doktor vybíral svou odměnu, byla jsem naměkko, když se Doktorovi zjevil Ood, cítila jsem uspokojení, že regenerace nebyla jen tak nějaká, ale měla grády. Protože Desátý si to zasloužil.

A tím jsem skončila.
Protože se mi stýská.
Jsem hroznej cvok, ale pravda je, že tenhle seriál mě dostal, jako žádnej jinej. Devátý Doktor nasadil laťku, kterou Desátý ještě zvedl. 
Teď už vůbec nemám chuť koukat na další díly, protože si říkám, že tak dokonalý, jako tihle dva, prostě nikdo jiný nemůže být.
Oprava. Našla jsem si The Day of the Doctor, protože David. A Christopher. A Billie. Stejně už to nebylo ono.

Teď jedu znovu všechny čtyři série. Dojímám se, směju se, hledám narážky, kteý jdou vychutnat, až když víte. Jak říkám, jsem cvok.
Ale co nadělám.