Arrivederci, Fiero...

 Tak, přiznejme si, ono už se k tomu schylovalo delší dobu. Jen jsme si tak nějak říkali, že ještě chvíli snad...
Prdlajs, kecám. Choť si říkal.
Já už oscilovala mezi - "Ale jo, dokud slouží...." po - "Chci novější auto!"
Ne, že by Parťáček nejezdil, dovezl nás kamkoliv jsme potřebovali a když už kleknul, tak tak, aby mě úplně nevypekl. Ale pravda taky je, že v jeho dvaceti letech už byl prostě dejchavičný staříček.
Teď už jen zbývalo vyčkat, až se Choť úplně rozhodne o obnovu vozového parku. (Můj Choť, to je člověk, který i nad otázkou: "Chceš k tomu tatarku nebo kečup?!" hloubá poctivě až rozvážně. Byly doby, kdy jsem mu ze stolu vztekle odnášela talíř s jídlem, ať mi oznámí, až se rozhodne, že mu zatím to jídlo dám hřát do trouby. Během let jsem zmoudřela a pro svůj vlastní klid mu radši na stůl pokládám tatarku i kečup. A NEPTÁM  se na hořčici!)
Auto nám pomáhal hledat MoW (já tě, zlato, varovala, že jde jen o takové pokusy a náznaky), Choťovy kolegyně byly zaúkolovány, aby sem tam na koupi vozu hodily řeč. 
"Vždyť už jsem Mechanikovi řekl, ať se po něčem podívá," bránil se Choť, když jsem čím dál častěji hartusila, že Parťák donekonečna sloužit nebude.
"Vždyť už jsem se rozhodl."
"Vždyť už jsem vyzvedl peníze."
"Vždyť už jsem jsem vyměnil korny za eura."
"Vždyť už mi Mechanik poslal fotky nějakejch aut. Jedno se mi celkem líbilo"
"A odpověděls mu na ten e-mail?"
"Ne, proč?"
"Tak jsem koukal na technickou. Příští týden končí. Musíme udělat novou."
"Neříkal jsi už u té předminulé, že je poslední? Že už jinou dělat nebudeš?!"
"Tak něčím jezdit musíme, než Mechanik sežene nějaký slušný auto."

Takhle: já chápu, že koupě nového (tedy spíš novějšího, co si budem) vozu je těžké a zodpovědné rozhodnutí. Vždyť já ani netrvala striktně na navy blue Peugeotu Tepee. Já chtěla mít jistotu, že až zase pojedu s holčičkama o prázdninách přes půl republiky, že dojedem.
"Do prázdnin auto bude," sliboval mi Choť svatosvatě po telefonu. Ano, zbaběle jsme toto téma otevírali jen, když jsme byli od sebe dostatečně vzdáleni.
"To známe. Do kterejch."
"Do velkejch. Letošních."
"Slib mi to."
"Slibuju."
"Slib mi to celou větou, ať to slyší i tvoje kolegyně. Chci mít svědka."
To už se trošku kroutil, ale co mu zbylo, když jsem měla v kolegyni oporu. My holky holt někdy držíme při sobě.
Kluci někdy taky. Když jsem si stěžovala Morousovi, jak mě Choť s tím autem už štve, setřel mě: "Řeklas, že to je na něm? Že se mu do toho nebudeš motat?! Tak se mu do toho nemotej a nech to na něm."
"Ale, Morousku, já jenom..."
"Žádný já jenom neexistuje. Nech to na něm."
Tak jsem zatnula zuby a nechala to na Choťovi.

Až přišel ten den. TEN den, kdy jsem vezla Starší na koně. Jako by nestačil zavřený sjezd na dálnici, takže až do Rokycan jsme se táhly v koloně, jako by nestačila nečekaná a ne úplně dobře značená objížďka v Holoubkově. To jsem najednou musela v hořovických zatáčkách pod viaduktem zjistit, že nemůžu zařadit žádnou rychlost. Což, přiznejme si, není nic, co by člověka nadchlo. Naštěstí brzdy brzdily a volant točil, dojela jsem na malou prašnou odbočku, kde jsem mohla bezpečně zastavit, aniž bych překážela v provozu. Choťovi jsem volala spíš pobaveně, než naštvaně. Jen aby věděl, že jsem 60 kilolmetrů od domova, deset od cíle cesty, dítěti za čtvrt hodiny začíná kroužek a nemáme, jak se tam dostat. JEN ABY VĚDĚL!!!!!
Sotva jsem domluvila s paní Koňákovou ("Jsme se Starší v Hořovicích, kleklo nám auto." - "Vydrž, posílám pro vás Koňáka, kde přesně jste?"), ozval se mi na telefonu Mechanik, aby mi oznámil, že bere odtahovku a jede si pro auto. A že klidně můžu odjet se Starší, na místě mě potřebovat nebude. Miluju rychlé a účelné řešení situací. Povedlo se mi dohrkat přes nejdebilnější hořovickou křižovatku na parkoviště u obchoďáku, zamkla auto a přesedla i se Starší k panu Koňákovi.
Oddílovku jsme stihly, domů jsme dorazily vlakem.
Choť se vrátil až večer, s nepřekvapujícími zprávami. Auto je v háji a my jsme až do doby, než se koupí nový auto, dojezdili.
Sice mě zamrzelo, že jsem Parťáka opustila bez rozloučení, ale zase mi svitla nová naděje.
Jsou to sice jen necelé tři měsíce, ale já Choťovi věřím. Když je potřeba, zatne zuby, přijme výzvu, splní slib.

Do prázdnin nový auto bude!