Dobří holubi se vracejí

 Je tu léto, prázdniny a s tím i výlety. Jupí a juchú. Miluju to.
Bývyly doby, kdy jsme s Chotěm oba vedoucovali na pionýrském táboře. Bavilo nás to, naplňovalo (a někdy taky vyčerpávalo, co si budem), ale pak přišly děti a jiné změny a my vedoucovat postupně přestali. Sice jsme se občas ještě zajeli podívat za starou partou, ale jak se obměňovalo složení, začínali jsme si připadat nezvaní a na tábor jsme... ne přímo zanevřeli, ale už nás tam nic netáhlo.
Vloni ale stará garda vymyslela tábor pro rodiče s dětmi a to už byla jiná káva. To jsme se tam stavili jen na kafe cestou z koupáku a bylo to boží. Nebýt toho, že s námi byla i půjčená holčiček kamarádka, kterou jsme museli večer vrátit domů, i bysme tam přespali. Takhle jsme jen strávili příjemné odpoledne a s lítostí za šera odjížděli.
Letos se naštěstí tábor konal zas a tentokrát už jsme přijeli vybaveni. Sice jen s jedním dítětem, zato se spacáky a kytarou.
A užili jsme si to naprosto báječně.
Tedy, úplně nejbáječnější pro mě bylo, že se ke mně lidi hlásili s radostí a nadšením. Děti, které byly dřív "moje děti", mi teď hrdě předváděly svoje ratolesti ("Tohle je Vašík, tomu je pět, tohle je Amálka, tý  jsou tři..."), což bylo trošku zavádějící, protože ty hrdý maminy a táty jsem měla v paměti , když se báli na noční bojovce, když se se mnou hádali, že zuby před snídaní si čistí jenom blbec, když jsem jim večer chodila dát pusu na dobrou noc. Pravda je, že kulturní šok vládl na obou stranách ("Tohle je Mladší? Já mám na stole její fotky, když jsem si jí chovala jako miminko...").
Mladší se hbitě zapojila do táborového dění. Jediný zádrhel vznikl, když teta Hana vyvolávala: "Starší, teď jsi na řadě... Starší... No tak, Starší..." a Mladší nereagovala, ale to se rychle vysvětlilo :-D.
Největší radost z Mladší měla Ukecaná, když zjistila, že našla perfektní chůvičku pro Juniora. Mladšinka si toho ročního frajera nekompromisně uchvátila pro sebe, hlídala, vozila, pomáhala s přebalováním, až to bylo Ukecaný trošku hloupý. ("Ty uspáváš Juniora? Proč si neřekneš Mladší?" "Včera se mu věnovala celej den, já jí nechci obtěžovat." "Neblbni, bude zklamaná, že sis ho udrncala sama." "Mladší? Mamka říkala, že ti můžu říct..." "Jasně, dej ho sem!") Koneckonců, Juniora jsem si zabavovala taky, kdykoliv to bylo jenom trošku možný, až se Choť tvářil trošku podivně a lehce zostražitěl :-D
S prckama vůbec byla sranda a když zjistili, že jsem pro každou špatnost, neváhali. Dvě holčičky mě angažovaly jako čarodějnici v Perníkové chaloupce, protože je fascinovalo mé strašidelné: "Kdopak mi tu loupe perníček." Vyžadovaly po mně tuhle frázi do zblbnutí a totálně sladký byly, že jim nešlo odolat, takže jsem to odpoledne potom lehce chraptěla.
Večer jsme se sesedli k ohni a Choť se nechal tak dlouho přemlouvat, aby něco zahrál, až jsem si došla do auta pro jeho kytaru a spustila těch pár evergreenů, které jsem byla schopna zpaměti dát.

Sice už dávno hraju jiný písničky a bez zpěvníku jsem nemožná, ale Stánky a Panenka se nezapomínají. Až jsem byla překvapená, na kolik hitů jsem si vzpomněla. Taky jsem chtěla udělat radost Tátovi, tak jsem se snažila. Pak si vedle mě sedl Šedivík, kytaru si vzal Choť a my s Šedivíkem a Fasťou popíjeli růžovou Bohemku přímo z flašky a vzpomínali na staré tábory. Šedivík připomínal, jak jsem kvůli nevhodnému chování vyhnala při koupání z vody úplně cizího chlapečka a jeho maminka nejen, že mi nevynadala, ale ještě lípla chlapečkovi pohlavek, Fasťa mě dojala, když prohlásila, že mě jako vedoucí měla hrozně ráda a vždycky chtěla ke mně do oddílu. (Po tom, co jsem v úterý v práci podělala nač jsem sáhla a začala pochybovat, jestli jsem vůbec co k čemu, mi Fasti chvála zněla jako rajská hudba.)
Mladšinka socializaci ukončila okolo půl jedenácté (když jsem si ji šla do stanu zkontrolovat, zjistila jsem, že si na mobilu přehrává Hru o trůny :-D), my vydrželi až do půl druhé. Pak jsme si s Chotěm dali pusu, popřáli si dobrou noc a vydali se každý na opačnou stranu tábora (prostě manželé po osmnácti společných letech :-D)
Ráno jsem vylezla v půl desáté, Mladší dokonce až v jedenáct. To už se někteří jedinci vsázeli, jestli to dítě vydrží spát do oběda nebo ne. Den zase tak báječně plynul jako včerejšek, že jsme měli s Chotěm cukání zůstat ještě jeden večer. Ale protože Mladší už to táhlo domů a Starší byla u babičky trošku nervózní, kdy se vrátíme, navíc jsem dneska zase nastupovala do práce, nakonec jsme se v pozdním odpoledni vydali domů.
(I když napřed si mě slovil Šedivík na masáž zad. Samozřejmě, když to viděl Čudla, chtěl taky. A Tátovi jsem se rovnou nabídla sama, protože toho jsem masírovala vždycky. Vlastně i tohle mi chybělo.)
Tak strašně se mi z tábora nechtělo. Taky jsem si tajně v autě setřela slzu. A když jsme Starší vyprávěli, jak bylo na táboře bezva, skoro i litovala, že s námi nejela. No ale není všem dnům konec, příští rok jedeme zase. A to by bylo, aby nebylo.