Léto hrozně rychle uteklo, na můj vkus až moc rychle. Jediné, co mě smiřovalo s koncem dovolené (celý srpen jsem jí měla, heč) byl prodloužený víkend v Poněšicích.
Protože jsme byli zvědaví, jestli rekreační středisko vypadá stejně jako v seriálu Hop nebo trop a jak moc je jiné oproti Svatební cestě do Jiljí. A protože Poněšice jsou jen kousek od Budějic. A v Budějicích bydlí kdo? Aha!
V práci jsem se po pěti týdnech mihla jen na středeční noční, ve čtvrtek ráno už jsme balili, vypravovali Mladší do školy a sebe na minidovolenou. Naše Mladšinka totiž dala přednost před rodinou koňským závodům. No, kdo chce kam...
My jsme si ty čtyři dny báječně užili.
Poněšický pobyt jsem zahájila koupačkou.Ono bylo sice chladno, ale ten bazén prostě lákal.
(Nebojte, fotka je z Poněšického webu, z doby, kdy se celý areál zveleboval.)
I když Choť dost vrčel, protože jsem neřešila klíče od chatky a ubytování a místo toho se radši ráchala v bazénu, mě to bylo tak nějak jedno. Mám přece dovču. A navíc jsem matně tušila, že jiné dny už koupání moc nedám. Klíče od chatky nakonec zajistil Choť. Zatímco já oscilovala mezi kolegyní, která měla ubytování na starosti a správcem objektu, Choť si počkal, až ti dva budou poblíž sebe a temným hlasem pronesl: "Chci klíče od desítky!" A dostal je. Holt kouzlo osobnosti. Někdo ho má, někdo ne.
Za odměnu nás směl Choť vzít na oběd. Musel. Jelikož Poněšice se vykazují takovou zvláštnůstkou - bar otvírá jen hodinu dopoledne, hodinu odpoledne a od šesti večer. To je trošku naprd, když máte hlad a počítáte s možností se najíst v místě. Takhle jsme museli zajet na Hlubokou. A jak už se nám tak začalo dařit, neomylně jsme našli tu nejdražší a nejsnobštější restauračku široko daleko. A začalo pršet. A úplně zbytečně jsme platili za parkoviště, protože k té snobské restauraci patřilo parkoviště zdarma. A v kempu jsem si uvědomila, že nemám sebou ani knížku, ani nabíječku na mobil. Prostě začínala jsem mít pěkně zkaženou a otrávenou náladu.
Z té mě naštěstí dostalo večerní textovkování s Rebarborou. A pak pinčes napřed s kolegyní, potom se Starší. A další koupání, do kterého jsme se se Starší vyhecovaly během ping pongové smršti. Nakonec si Starší po večeři zalezla s mým mobilem do postele a my se s Chotěm vydali družit. Nenávidím družení. Jsem poměrně nespolečenskej člověk, mám ráda okolo sebe jen pár svých lidí a ve větších skupinkách se cítím nepatřičně. Tady jsme se s Chotěm usadili na lavičku na verandě, já obdivovala květinovou výzdobu (mě sice uschnou i umělý kytky, ale hezkou zahrádku umím ocenit. Jinýmy slovy - nemám schopnosti, ale vkus ano), kecali jsme s barmanem, kdykoliv měl čas odskočit si na cigaretu a slovil si nás náš nejvyšší na panáka. Nebo spíš na panákovou smršť. On nás pozval, já to otočila, on to otočil, já to otočila... a pak jsem zbaběle zdrhla, protože mi došlo a nejvyšší potvrdil, že bude točit panáky dál a dál. Jelikož je šéf a chlap a musí mít poslední slovo.
No a nás ráno čekal výlet a Rebarbora, to je víc.
Páteční ráno nás přivítalo deštíkem. To chcete, když máte naplánovaný výlet, čeká vás snídaně a kamarádka na autobusové zastávce. Ale Melounek při nás stál, pršet přestalo. Zato začaly objížďky. Jedna taková nás do Budějic navedla úplně jinudy, než jsme měli přijet. Ne, že bysme k místu srazu netrefili, ("Rebarbora píše, že přijedeme po Strakonické, ale ta objížďka nás hodila na Pražskou. Odboč doprava.") jen jsme na Rebarboru mávali z opačné strany čtyřproudovky. Naštěstí moudře navrhla místo srazu u nadchodu, takže jí stačilo jen přeběhnout a už nás měla. Dovolená konečně začala dostávat grády.
Jako cíl prvního výletu jsme s Chotěm vybrali Jindřichův Hradec, na který nám o loňské dovolené nevyzbyl čas ani kapacita. A potěšilo nás, že si Rebarbora vzala v práci dovču, aby mohla být s námi.
Taková Rebarbora v autě je výrazně tmelící prvek. Nebýt jí, určitě bychom se s Chotěm pohádali výrazně víc, když jsme se před Třeboní zasekli v zácpě kvůli opravě silnice, ukázala nám most, kde se točila pohádka Byl jednou jeden král... Dobrý to bylo.
Místo původně plánované trasy A na nás u pokladny vykoukla nabídka Gotického paláce (mimochodem, Rebi, ta čekala jenom na nás. Protože na webu jí mají v září uvedenou jen v sobotu a v neděli) a my s Chotěm zajásali. Gotika, to je naše.
"Stihneme prohlídku?" ptali jsme se klučiny u pokladny, protože bylo jen dvě minuty do začátku.
"To víte, že ano," ujistil nás s úsměvem. Namarkoval cenu, řekl, kde prohlídka začíná... a o dvě minuty později si nás na tom místě vyzvedl.
Byl úžasný. I na konci sezóny plný elánu, vyprávěl radostně a s chutí, znělým hlasem, nezapomínal upozorňovat na detaily, nemluvil do zdi, ale koukal do očí (zejména Rebarboře, jak jsem si všimla), pobaveně přecházel moje trošku nepřístojné chování (ale kdybyste slyšeli Příběh nesmrtelného svatého Jiří, řehtali byste se puberťácky taky a radostný výkřik: "Nejsem jediná, kdo si čte na záchodě," jsem si prostě nemohla odpustit.) a vůbec se choval tak, jak si představuju Opravdového Průvodce. Samozřejmě jsme si s Rebarborou vzpomněly na toho průvodce z Konopiště. Myslím, že by měl jít k tomuto chlapci do učení. Na konci prohlídky jsme klučinovi spontánně zatleskali, což ho, jak se mi zdálo, trošku překvapilo a měla jsem pocit, že i zčervenal. No ale když on si to zasloužil. Pochválil ho dokonce i Choť, který normálně slovy chvály neplýtvá. Až půjdete někdy na prohlídku Jindřichova Hradce, počkejte si na prohlídku s Filipem Růžičkou. Stojí za to.
Přemýšleli jsme, jestli si nezajdeme na oběd a pak ještě neprubneme trasu A, ale rozhodl za nás průvodce, když na můj dotaz odvětil, že Ačko nechodí. No a vzhledem k tomu, jak nasadil laťku vysoko, hned tak někoho bysme nezkousli, proto jsme se šli projít po okolí. Rebarbora nám ukázala Rondel, který byl rozhodně hezčí, než náš plzeňský,
navštívily jsme park (bez Chotě, ten na nás čekal na lavičce), počítaly kachny na vodě a pak nás rozesmála Starší, když radostně poskočila zrovna ve chvíli, kdy Choť cvakl spoušť a pak vztekle zařičel, protože mu Staršinka neomylně máchla ručičkama přímo před objektivem.
Starší vůbec perlila. Do našich dohadů, co je Růžička zač, jestli je jen průvodce nebo kastelán, vstoupila s tím, že kastelán je "nějakej Jindříšek". Prý to bylo napsaný na dveřích. Kastelán - Jindřich a něco. Šla jsem se na inkriminované dveře podívat a na ceduli stálo "Státní hrad a zámek Jindřichův Hradec". To dítě bude muset začít nosit brýle nejen na sledování televize.
Filipa Růžičku jsme ten den ještě potkali dvakrát. Na nádvoří, když řešil s takovou uštěkanou "dámičkou", že průvodkyně nedorazila včas na prohlídku (za zhůvěřilé dvouminutové plýtvání časem by průvodkyně podle madam nejspíš zasloužila gilotinu) a pak o chvilku později, když jsme si šli zakoupit suvenýry. Šokovaně kolegyním v pokladně vyprávěl o madam a my ho chválili, jak paní zvládnul. Trošku jsme z něj s Chotěm měli tajně srandu, protože na podobné "dámy" jsme z práce zvyklí, zatímco on očividně ne.
Koneckonců, s "dámou" jsme se potkali taky ještě jednou. To když jsme si zašli na oběd do hotelu Vajgar. Ten splňoval všechny naše potřeby. Zahrádku pro nás kuřáky a bezlepkovost pro Rebarboru. Obsluha byla milá, příjemná, rychlá, ani jsme nestihli napsat a podepsat pohledy... a mně zapomněla donést druhý chod. To se mi stává. Ve chvíli, kdy ostatní chutě baštili a já si zkoušela odchytit obsluhu, přeplula okolo nás náměstím "dáma". "Teď by se hodila," ozvalo se tiše od stolu, načež se rozjel gejzír návrhů, jak "dámu" zaúkolovat, aby pro mě vybojovala objednané jídlo. Zvládli jsme to nakonec i bez ní, ale jsem si jistá, že v jednu chvíli musela dostat opravdu velkou škytavku. (Mimochodem, v hotelu Vajgar, jak jsem se posléze dozvěděla, byli naši kdysi ubytovaní při svatební cestě. Tolik k těm náhodám.)
Po obědě jsme si šli ještě překročit 15. poledník. Já navrhovala i výšlap na věž, ale ten mi všichni odmítli. A s vyhlídkou zítřejšího výšlapu na Černou věž v Budějicích jsem zase tolik na ťapání do schodů netrvala. Taky jsme díky tomu zahlédli místní svatbu a já si užila neskutečně rozkošnej pohled na neskutečně rozkošný mimino v neskutečně rozkošnejch duhovejch šatičkách v náručí neskutečně rozkošnýho vojáka. (Říkejte si co chcete, ale chlap s miminem v náručí je prostě sexy. To se nedá nic dělat, to tak prostě je.)
Pak už jen hodit pohledy do schránky (Rebarbora poslala jeden naší Mladší a ta měla obrovskou radost. Pohled si zabavila a odmítla mi ho vydat na ledničku. Sobec jeden) a u auta, který nebylo ani odtažený, ani obutý, přestože jsme trošku přetáhli zaplacený čas jsme si předali dary. Rebarbora měla pro nás připravenou vzpomínku na dovču a my pro ní... však ona se snad časem pochlubí. Teď už se můžu přiznat, že původně mělo jít o dárek do bytu a jako připomínku na Plzeň. Ale když se práskla s těmi narozkami...
Teď nás čekala cesta zpátky. Přes uzavírku v Třeboni.
"Hele, je skoro večer. Třeba už to nebude tak hrozný," snažila jsem se povzbudit Chotě před jízdou.
"Vidělas to puzzle jen tady před Hradcem?" hučel temně. "Rozhodně nepočítej, že v Třeboni dokopali. Tam bude fronta furt."
Nasadí-li Choť tenhle tón, vím, že je zle.
Naštěstí máme v autě pohotovostní autoatlas, s kterým už jsme proputovali půlku republiky. Nezklamal ani tentokrát.
"Hele, asi jsem našla cestu. Je to sice takovej trojúhelník..."
"Vyhneme-li se Třeboni, beru všechno."
Pravda, nastal takový malý zádrhel a já uznávám částečně svou vinu. Navigovat řidiče na neznámý trase po krtečkovsku (t. j. výkřiky: "Ee, tam, tam."), místo jasným: "Teď doprava," není úplně nejvhodnější, ale na druhou stranu, už tři kilometry jsem mu hlásila, že každou chvíli budeme odbočovat.
Nicméně zbytek cesty probíhal bez závad. Víceméně. A nebyl úplně nejlepší nápad držet se slepě linkového autobusu v domnění, že určitě jede do Budějic. Jel. Ale ne přímou cestou. Taky jsme přes něj neviděli včas na směrové ukazatele, takže jsme si zas trošku zajeli. Ale co byl hlavní cíl? Vyhnout se Třeboni. Mission accomplished.
Rebarbora se kamarádsky nechala v Budějicích vysadit na pro ni úplně pitomým místě, ale my se aspoň nemuseli točit přes křižovatku a kruháč a mohli rovnou táhnout směr Poněšice. S objížďkou. Ovšem tahle bya spíš zkratka a Choť jásal, že tu si na zejtra, až pojedeme pro Rebi, zapamatuje. (Nezapamatoval).
Zatímco po večeři se Choť věnoval čekání na kávu, (miláček barman neměl mletou kávu na turka, ač sliboval, že šéf odpoledne přiveze. Jenže nějak si Chotě oblíbil a s naszením vlastního života mu toho turka sehnal. Od kuchařek v kuchyni. Když odešly domů.) nás se Starší čekala kutura v otáčivém hledišti týneckého divadla. Pro rmě trošku zklamání ve chvíli, kdy jsem se v autobuse dozvěděla, že namísto avizovaného představení Romeo a Julie po třiceti letech nás čeká Lucerna. Nic proti klasice, ale pokud dojde ke změně programu, byla bych radši, kdybych se to dozvěděla včas, s možností vybrat si, jestli akceptuju změnu, nebo budu chtít vrátit vstupné. Konstatování, že jde o klasiku a hlavně budeme v tom otočném divadle mi přišlo stejně uhozené, jako bych si koupila lístky na Honzu Nedvěda a dozvěděla se, že místo něj zahrajou Roling Stones, ale ať nejsem zklamaná, prortože oni jsou klasika a tak jako tak si užiju koncert na Strahově.
Byla jsem trošku unavená, zpruzelá už dopředu navíc se čekalo jen na nás, protože řidič našeho autobusu zabloudil. Nnesnáším chodit pozdě. (Pobavila mě ovšem hláška z hlediště: "Hele, to jsou voni. Jak říkal Pepa: ty policajtij zabloudili, pošlete pro ně někoho, ať můžeme začít." a pak zaperlila šéfová, která vstoupila do prostoru přesně ve chvíli, kdy zazněl gong a osvětlovač napálil světla na jeviště. Sklidila zasloužený aplaus.)
Pravda je, že jsme se Starší měly takřka dokonalá místa. V podstatě chambre séparée. Nebejt toho, že herci při čekání na svůj výstup pokuřovali a tiše se bavili zrovna vedle nás, šlo by o nejlepší místa ever.
Co říct ke kultuře? Slovy klasika - ty herci se tam tak snažili...
Hanička se mi líbila moc. Hezká holka krev a mlíko, které bylo rozumět každé slovo a nepřehrávala. Ona prostě BYLA Hanička. Mlynář taky dobrý, celkem hezkej, vysokej, hlas znělej... Klásková mě deptala, protože na tyhle hubatý ženy z lidu mám docela averzi, ale to je zase známka, že její představitelka zvládla svou roli dokonale.
Ona vůbec Lucerna musela být ve své době hrozná bomba. Bez přehánění. Tenkrát to muselo bejt hrozně vtipný, hrdý a statečný. Určitě bych z ní tenkrát byla nadšená. Teď jsem si užívala jen Haničku a tu chvíli, kdy se u lípy objevily víly. Páč to měli místní pěkně vymáklý. To za to stálo.
Posledních půl hodiny už jsem co chvíli kontrolovala na telefonu, kdy bude konec (a nebyla jsem jediná, skoro jsem měla chuť poslat našemu nejvyššímu nějakou SMS typu: "Odlož už ten mobil.")
Ale na konci jsem samozřejmě účinkujícím zatleskala a přísáhám, že jen z deseti procent z té radosti, že už je konec.
Cestou zpátky Starší usnula. Však toho měla chudinka za sebou docela dost.
Ráno jsme měli co dělat, abysme jí vykopali z postele. Přesněji řečeno, zatímco Choť netrpělivě podupával před jídelnou už v osm (protože on je magor přesvědčenej, že na výlety se má vyjíždět nejlépe s prvním kohouta zakokrháním), Staršinka se horko těžko v devět vyhrabala z postele, aby do sebe nasoukala snídani, kterou jsem jí donesla do chatky. K jakés takés činnosti jí zvedlo až vědomí, že už na nás čeká Rebarbora. Která obětavě putovala přes celé rozkopané Budějice, abysme my jimi nemuseli moc bloudit. Ona je vůbec zlatá. Ač jsme původně na sobotu plánovali prohlídku Budějek a byli jsme pozváni na návštěvu, ve chvíli, kdy jsme operativně kvůli dešti změnili plán, vůbec neprotestovala a ještě hledala nejlepší trasu. Ale líto jí to určitě bylo a mně taky. Jenže to už by mi Mladší fakt neodpustila.
Nakonec jsme vyjížděli až v půl jedenáctý a na Starší byl navrčenej nejen Choť, ale i já. Protože jsme měli výčitky svědomí, že na nás Rebarbora v tý zimě a dešti musí čekat. Sice nám tvrdila, že na místo srazu dorazila chvíli před námi, ale úplně jsme jí to neuvěřili. Na to byla až příliš promodralá.
Cestou na Nové Hrady jsem se hodně krotila, abych si Rebarboru nezabírala jen pro sebe, což mi včera Starší dost vyčítala. Ale, sakra, kdo přivedl Rebarboru do rodiny? Já. No tak!
Silnice na Nové Hrady vede okolo Trocnova, kde je i památník Jana Žižky. Hodně jsem stála o jeho navštívení, protože jsem u něj byla se základkou a dost mě zajímalo, jestli je opravdu tak velkej, jak si pamatuju a i Rebarbora mě dost podporovala, ale Choť usoudil, že lepší bude stavit se až cestou zpátky. Protože nevíme, jak na Nových
Hradech zaparkujeme, jak jsou prohlídky vůbec. Vědět hned, co bude, nařídila bych mu odbočit už cestou tam. Takhle nám Rebarbora jen stihla ukázat, odkud vyrážela na jednočlenný teambuldingový výlet po Terčině údolí. Řeknu vám, ta holka je fakt dobrodruh.
Nové Hrady jsou moc pěkné, takové kompaktní. Samozřejmě jsem neodolala, abych Rebarboru nezatáhla do mé oblíbené kratochvíle, kdy si představuju, jestli na místě, kde jsem, pobýval některý z mých oblíbenců z knih Františka Niedla. Mimochodem, hrozně mě baví ten Rebarbořin úsměv, když mi úplně nechce říct, že se chovám jako malej puberťák, ale myslí si to a přesto se ke mně přidá.
Zdejší průvodce neměl sice takové grády jako Filip Růžička (sakra, ten kluk fakt nasadil laťku), ale i tak byl fajn. Prohlídku jsme absolvovali cca v třicetičlenné skupince, přičemž Choť byl jeden z nejmladších účastníků. Ostatní vypadali, jako organizovaný výlet klubu postarších turistů. Nic proti postarším turistům, ale... občas neberou ohledy, lezou lidem do záběru kvůli vlastnímu focení a tak vůbec. Pravda, Choť si poradil. Když se totiž Starší rozhodla zopakovat svůj vtípek s máchnutím ručřičkama tatínkovi před objektivem, Choť to úplně nepobral a po Starší se ohnal nohou. No, ohnal. Prostě ji nakop. Za což si ode mně vysloužil pokárání, Rebarbora dělala, že nic neviděla a důchodci jej stihli rozhořčenými pohledy - a drželi se mu z cesty. Pro jistotu. Přísahám, že Choť měl kolem sebe volné místo i v té nejmenší místnůstce, kde jsme na průvodce čekali narvaní hlava na hlavě.
A protože si z prohlídek nikdy nepamatuju kdo byl kdo, zatímco triviality ano, tady jsem si docela rochnila. Knížky, černý sklo, postřelenej Buquoy, ozdobná porcelánová věc, o které jsme se s Rebarborou shodly, že jde o rozkošnou pí*ovinku, obrazy exekučního řízení s Cikány, které průvodce odmítl jakkoliv komentovat, protože to mají zakázáno.
Opruz byl po prohlídce, když jsme se snažili sehnat nějakou volnou občerstvovnu. Původně jsme chtěli navštívit restauraci nesoucí Choťovo jméno, ale byla narvaná. Nakonec jsme se zapíchli v restauraci Pod Radnicí, hlavně tedy díky tomu, že nás navnadili hosté na odchodu. Jen zaslechli kouzelné sousloví "bez lepku", hned hlásili, že paní je taky celiak a dobrý. Dokonce trošku šachovali s odchodem, aby místo bylo opravdu pro nás a ne pro též přišlé důchodce z naší prohlídky. Servírka sice nestíhala, ale přesto byla milá, snažila se nám věnovat a když nesla Starší připečenou pizzu, hned hlásila: "V kuchyni to trochu přehnali, ale je to na vás. Moc ráda ji vrátím zpátky." A tady se přesně projevil rozdíl generací. Zatímco já bych polkla, pizzu si nechala a byla zklamaná, Starší připustila, že tohle je fakt moc a nechala si udělat novou. Servírka spokojeně pokývala hlavou (nic bych za to nedala, že ji Starší odmítnutím potěšila) a šla do kuchyně pizzu vrátit.
Že jsme museli čekat nám vůbec nevadilo, pořád bylo o čem povídat. Taky kdo by spěchal ven do deště, že jo.
Na zpáteční cestě jsme se s Rebarborou pořád chystaly na ten výsadek k Žižkovi.
"Klidně vás zavezu na parkoviště, ale nikam s vámi nejdu," pravil Choť.
Nezavezl nás ani na to parkoviště. Protože, ač jsme cestou tam potkali několik ukazatelů, na cestě zpátky ani jeden. Vyhlíželi jsme všichni, ovšem marně. Vzdali jsme to až ve chvíli, kdy se před námi objevila cedule označující, že jsme v Českých Budějovicích.
Tam nastala nejsmutnější část výletu. Loučení. Nemám ráda loučení. Loučení s Rebarborou nemám ráda úplně nejvíc. Zejména po dvou bezvadných dnech, které nám věnovala. Ale je hodná, nezanevřela na nás a slíbili jsme si další pokračování. Koneckonců, musíme jí přece udělat inspekci v bytě :-D
V kempu jsme měli chvilku času do večeře, kterou jsem strávila procházkou se Starší a brnkáním na kytaru. Měla jsem si ho nechat až po večeři, takhle mě načapala Kájina, zajásala, že mám kytaru a hned se mi snažila vysvětlit, že večer budu hrát. Měla smůlu. Nechtělo se mi.
U večeře na mně něco podobného zkusili i jiní, ale měli smůlu taky. Oficiálně jsem si trvala na svém stanovisku, že nejsem žádný leadr, spíš takový příprcka a že neuřvu větší kolektiv. (Choť, jak jsem se poději dozvěděla, suše prohlásil, že on si kytaru nevzal a já mu svoji nepůjčím.) Na kytaru si hraju sama pro sebe, písničky, které baví mě. Na to, abych opilému davu předváděla Slavíky z Madridu nejsem stavěná. A fakt jsem přesvědčená, že není moje povinnost na své dovolené bavit dav. Sorry, přátelé. Po večeři jsem si tedy zase zalezla do chatičky a tam si pro sebe békala. Tedy, ne úplně pro sebe. Poslouchali nejen Choť se Starší, ale ve vedlejší chatičce, s kterou jsme měli společnou stěnu, prý kolega se synem leželi natažený na jedný posteli, s uchem na zdi :-D
Na neděli jsme měli v plánu výlet na Červenou Lhotu, ale nakonec jsme vyrazili rovnou domů. Už jsme byli nějak unavení, navíc se nám stýskalo po Mladší. Která si ale zapomněla klíče, takže z nádraží místo domů jela k babičce, "děda jí ukecal na oběd" a nakonec dorazila až večer. Ale zase od babičky přivezla menáž.
Celkově byla dovolená moc povedená. Tedy, až na to počasí. Ale když jste s Rebarborou, i to počasí se snaží být moudřejší. Takže je to jasný. K dalšímu putování Rebarboru rozhodně přibereme. Pokud možno, co nejdřív.