Od Poněšického víkendu se nám nepodařilo vyrazit na pořádný výlet (buď nám plány pokazilo počasí, nebo se nám do předplánované akce navrtalo něco jiného) a já už začínala trpět výletovou nedostatečností.
V pátek jsme tedy s Chotěm zasedli k noťasu a jali se sondovat, kam asi tak...
Nakonec volba padla na Landštejn. Sice je víc než tři hodiny cesty, ale Choť řídí rád a holky už jsou dávno bezva spolujezdci. Když tedy s námi vyjedou.
Zatímco Poněšice zapekla Mladší kvůli Lochovickému pohárku, na Landštejn se nám vyprdla Starší. Takhle - ráno vstala včas, nasnídala se a když jsem na její rozespale otrávené: "A fakt s váma musím?" odvětila: "Fakt nemusíš!" zase si zalezla na podestu. A šťastně proválela celý den se Sherlockem Holmesem.
My si užili putování na jih. Protože to bychom nebyli my, kdyby nás nepotkala nějaká objížďka. Naštěstí jen v Táboře a zvládli jsme jí moc pěkně. Přestože Táborští z nějakého záhadného důvodu před cizinci tají existenci Jindřichova Hradce a veškeré ukazatele nás směrovaly buď na Prahu nebo na Třeboň. Naštěstí jsme měli mapu a i když bych logicky očekávala ukazatele spíš na Soběslav, moudře jsem usoudila, že Třeboň bude správným směrem a měla jsem pravdu.
Celou cestu svítilo sluníčko, aby před Číměří padla na silnici mlha a držela se nás celou dobu.
"Co chceš - Česká Kanada," podotkl suše Choť.
"Sluníčko chci," odsekla jsem já a zatnula zuby, protože Choťovi se v očích blejsklo takové to světýlko, které mě nutí pevně se chytit sedačky. Protože chlap za volantem, neznámé serpentiny a namoklé listí na silnici, že jo...
Takhle nás Landštejn přivítal:
Ale na nás si nějaký počasí hned tak nepřijde. Na nás tedy ne. Protože my si zalezli do příjemné restaurace Landštejnský dvůr, kde sice měli až nečekaně plno, ale hosté u jednoho stolu se dobrovolně přemístili, aby nám udělali místo. Obsluha byla příjemná, porce velké a přišlo mi vtipné, že od jisté doby řešíme nejen, jestli můžeme platit stravenkami (nemohli jsme), ale ač sami nejsme celiaci, jestli vaří i bezlepkově (vařili).
"Na záchod chodbou až nakonec a vlevo," instruovala jsem po jídle Mladšinku, "a ty šachovnice, prosím, ignoruj."
"Jaký šachovnice," podivila se Mladší a vystartovala. Pán u vedlejšího stolu se nenápadně usmál pod vousy a nic bych za to nedala, že si pro jistotu šel potom salonek, kam bylo otevřenými dveřmi vidět na stoly připravené pro šachové soustředění, zkontrolovat.
Tu třičtvrtě hodinu zbývající do komentované prohlídky jsme využili samostatnou prolejzačkou hradu. Mladší zaujal drak, mě zahrádka, Choť nám vyhrožoval, že tohle mu stačilo a jestli nás prohlídka dovede až na věž, máme mu pak vyprávět, jaké to bylo
.
Nemusely jsme mu vyprávět nic, viděl všechno.
Úderem druhé nás přivítala taková droboučká barevná paní (a tím barevná myslím oblečení. Svítivě zelená outdoor bunda, růžová čepice, oranžový manšestráky do zvonu), oznámila, že nám asi bude po celou dobu zima, protože na rozdíl od jiných prohlídek tady budeme víc postávat než chodit a vyrazili jsme.
Prvotní pocit zklamání se velmi rychle rozplynul a já překvapeně zjišťovala, že archeologická procházka, pokud ji vede člověk, který se ve své práci vyzná a baví ho, může být naprosto super. Že se člověk dozví věci, které by ho ani nenapadly.
Paní kastelánka, Mgr. Eliška Niederlová (nějak se zapomněla představit, nebo jsem to nepostřehla, ale strejda Google práskne na každého všechno, co o něm ví) mezi takové spokojené nadšence patřila. Navíc, ač postavy droboučké, hlasu byla znělého. Což může potvrdit Choť, který se nechtěl mačkat v davu, proto se postavil na kopeček vzdušnou čarou tak deset metrů od Elišky a rozuměl jí skvěle každé slovo.
My v davu jsme si ale na rozdíl od Chotě mohli prohlédnout staré vyšívací jehly a vidličky, náprstek a sponu na pásek, které nám paní magistra nechala kolovat v malých pytlíčcích, což prokládala slovy: "Prosím vás, vážně opatrně. Pochází to z šestnáctého století a je to opravdu vzácnost." Varovala nás natolik intenzivně, že poslepovanou baňku jsme všichni ke kolování odmítli, což za nás pregnantně vyjádřila jedna paní slovy: "Jo, já na to sáhnu a vznikne škoda."
"A čím takové věci slepujete?" zajímal se někdo, na což paní magistra lakonicky odvětila: "Herkulesem. Ten udrží všechno."
Ona vůbec paní magistra vedla celou prohlídku takhle suše: "Kdybyste mi nerozuměli, přihlašte se hned. Někdy použiju navyklý výraz a neuvědomím si, že mu nemusíte rozumět. Tak abyste z té přednášky něco měli... Když vás bude něco zajímat, klidně mi skočte do řeči. Aby se to nezamluvilo... Nemyslete si, my taky nevíme všechno. O spoustě věcí se jen můžeme dohadovat na základě zkušeností..."
Z jejího vyprávění byl cítit obdiv a úcta k práci a znalostem našich předků: "Oni už tenkrát dopředu věděli, jak chtějí, aby to vypadalo. Sice nevěděli, kdy to postaví, to je poznat podle toho, že každou věž můžeme datovat do jiného období, ale už předem si připravili základy pro všechny budovy. To jsme zjistili podle toho, že základy všech tří budov jsou provázané. Čili - nevěděli, kdy to postaví, ale už předem věděli, jak to bude vypadat... Oni neměli těžkou techniku, ale uměli si poradit jinak. Skálu lámali pomocí vrbových prutů. Navrtali do skály otvory, do otvorů vsadili vrbové proutky a ty zalévali. Vrba, jak víte, natahuje vodu, to dřevo se rozpíná a dělali to tak dlouho, až se kus skály odlomil. A pak jeli nanovo. Nebo tu skálu lámali klíny. Naťukli klín, vedle druhej, další, další, další a pak se vrátili na začátek a zase ty klíny zatloukali hloubš a hloubš, až do odlomení skály. Ano, bylo to pracné a zdlouhavé. Ale nezapomínejte, že oni vnímali čas úplně jinak než my..."
Všimněte si, drážek ve skále. Podle toho je poznat, že šlo o lámání pomocí vrbových prutů:
Na každých deseti metrech pro nás měla paní magistra připravenou nějakou zvláštnost, něco, co jí uchvátilo: "Tady jsme v zemi našli dvě hračky. Nechám kolovat, nebojte, toto jsou jen sádrové odlitky. I tak opatrně. A všimněte si, jak i na hračku nelitovali propracování detailů. Nám stále chybí mnoho písemných zmínek o hradu, ale podle toho, kde jsme našli hračky, můžeme usuzovat, že tahle věž byla obytná a nad místem nálezu byl pravděpodobně dětský pokoj."
"Všimněte si, jak ty dvě věže jsou každá jinak. V téhle byla kaple, ta je jasná, vždycky musela být situovaná východ - západ. Přes to nejel vlak. Tahle věž je pootočená jinak. Protože stojí na tektonickém zlomu. A oni už tenkrát tohle znali a uměli s tím pracovat."
"Tady tomu místu, kudy vás vedu, říkáme příkop, ale on je to vlastně spíš parkán. Protože parkán je místo, kde byly hradby, kudy mohli procházet hlídky a stráže. On ten první je támhle, tam se nedostaneme, kvůli opravě, ale jak se hrad rozšiřoval, původní parkán ztratil význam, protože už stráže neměli kudy chodit, takže se musely hradby předsunout. Takže tohle vlastně není příkop, tohle je taky parkán."
"Tady mám velkou zvláštnost, tak prosím, opravdu opatrně. To to je sklo v terčíku. Což je velká rarita. Normálně buď nacházíme sklo, nebo terčík. Sklo v terčíku je opravdu vzácnost. Nechám kolovat. Sklo vyráběli foukáním a následným zplošťováním. Náročná práce."
Tímhle stylem nám hodinová prohlídka utekla jako nic. Samozřejmě jsme se dozvěděli výrazně víc, než jsem tady prezentovala (třeba že archeologické nálezy nepatří místu, kde byly nalezeny, ale týmu, který je vykopal. Takže v jedné kanceláři jednoho plzeňského muzea je uloženo dvacet banánovek s landštejnskými artefakty, ale na Landštejn se hned tak nedostanou. Protože úřední šiml.) ale kdybych sem napsala všechno, už by vás nelákalo Landštejn navštívit. A to by byla škoda
Na místě, kde nás přivítala se loučila slovy: "Já vám děkuji za pozornost a jak jsem už před tím řekla, kdyby měl někdo zájem pokračovat... (moje ruka a ještě jedna další okamžitě vystřelily nahoru a paní magistra nezávahala ani vteřinku)... tak můžeme. Tudy!"
A prohlídka pokračovala v paláci, kde nás paní magistra učila rozpoznávat rozdíl mezi románským stavebním stylem, gotikou a renesancí, mezi "citlivým" a citlivým způsobem rekonstrukčních prací: "Jim to bylo jedno.Kde měli pocit, že ten otvor byl okno, tam frkli portál," naučila nás všímat si detailů: "Až bude procházet, prohlídněte si ten portál... Prohlížíte? Prohlížíte?!" (Kdo jen prošel, nevšiml si spirálovitého zakončení vstupu, ale já si, prosím pěkně, všimla a paní magistra se na mě spokojeně usmála), předvedla nám, že požádat rozjívené děti o trochu klidu jde sice přísně, ale slušně a pak není problém jim poděkovat, že se uklidnily, Mladší potěšila zmínkou o koních a Chotě vytáhla na věž: "Vás zajímá gotika a zbraně? To já vám něco ukážu," a Choť poslušně ťapal až úplně nahoru, protože ke každému průzoru měla paní magistra nějaký zajímavý poznatek a poslední patro by bylo škoda nevyšlápnout, když už jsme se dostali tak vysoko.
"To je prevét?" optal se jeden pán, protože na vrcholku věže se nám zdálo jeho umístění poněkud nečekané.
"Ano," pochválila ho paní magistra za všímavost. "Prevét, neboli... no, řekl to i Marek Eben ve veřejnoprávním vysílání, takže já můžu taky - neboli výsernice. Tato věž sice nebyla nikdy obytná, jak už víte, byla vždy jen obranná, ale stráže tady sloužily. Tohle prostě bylo praktické. Takže vy teď už pokaždé budete vědět, že kde je prevét, tam se určitě pohybovali lidi. Mimochodem, usednout na prevét bývalo i životu nebezpečné. Vzpomeňte si na knížete Jaromíra. A ten nebyl jediný."
"Sice je mlha, ale na Pomezí dohlédneme. Ano, dohlédneme. Vždyť to je ten bílej kostelík tady dole. To je kostel svatého Jana Křtitele. Ten presbytář byl obrovský..."
"Já vám opravdu děkuji za zájem, pokud se ještě chcete kochat vyhlídkou, tak na to máte dvacet minut, ve čtyři hodiny se hrad zavírá."
Paní magistra nám přišla jako jasná aspirantka na cenu Filipa Růžičky..
A takhle jsme se s Landštejnem rozloučili:
Na zpáteční cestě jsme se nezapomněli připomenout Rebarborce, že jsme od ní jen hodinku cesty. Popřála nám šťastou trasu bez objížděk a vyšlo jí to přesně. Puzzle za Lásenicí bylo spravené, Třeboň průjezdná a kruháče v Budějovicích jsme zvládli na první dobrou. První objížďka si na nás počkala až do Blatné a to je okres Strakonice, tam už zřejmě Rebarborčin vliv nedosahuje. Domů jsme naprosto spokojenio dorazili v sedm večer a mrzely nás jen dvě věci: že s námi nemohla jet Rebi a že pro letošek už výletování skončilo.
Když tedy nepočítám svou a Rebarborčinou plánovanou výpravu za jiným dobrodružstvím...