Sejdou se Ostravandy, Budějičanda a Plzeňanda...

"Předjednala jsem nám Carcassone u Tlapky," psala Rebarbora.
"Prej přijedete na Carcassone," psala Tlapka.
"Pojedu do Ostravy na Carcassone," pravila jsem Choťovi já.
"Do Ostravy se nejezdí za chlastem?" podivil se Choť.

Ne, miláčku. My jsme mladé kulturní bytosti a setkáváme se s přáteli výhradně za účelem intelektuálního obohacení.

Celý měsíc před Velkou výpravou si mohli mobilní operátoři radostně mnout ručičky, protože kadence SMS a WhatsApp komunikací se limitně blížily MoWovým průměrným hodnotám. Zejména od chvíle, kdy Tlapka na WhatsAppu založila skupinu Ostrava!!! Holky zařizovaly, já se těšila. (Ano, se zpětnou platností se to slovo na "t" používat může). Dobře zorganizované jsme to měly!

Konečně nastal Den D. 
Odbyla jsem si svou "předodjezdovou depresi", jak Choť vtipně pojmenoval tu hodinu před odjezdem, přebalila si věci z nově nakoupené kabely do staré Gemmy a pak mi díky spoustě nových zpráv na mobilu došlo to kouzlo. Já fakt jedu. Já fakt jedu s naší Rebi za svým píšáckým dvojčetem do Ostravy. Jo!
Vzhledem k tomu, že jsme odjížděli dopoledne, měla jsem kliku a našla skoro prázdné kupíčko. Seděla v něm jen jedna starší dáma a trošku zděšeně hleděla, co to vyvádím. Hodila jsem batoh na polici, sundala batoh, vyndala z něj mobil, hodila batoh na polici, sundala batoh, vyndala z něj knížku. Hodila batoh na polici, pověsila si kabát, sundala batoh z police, vylovila z něj sluchátka, hodila batoh na polici, usedla, vyskočila, začala hledat v kabátu. 
"Vy už jste dlouho nejela vlakem, že?" pravila roztomile paní a mě nezbylo než přistiženě přisvědčit. Ano. Já už jsem dlouho nejela vlakem. 
Taky už jsem dlouho neměla s nikým sraz na Hlaváku, proto jsme si s Rebi domluvily sraz u vstupu do metra. V domnění, že ten je jen jeden. Omyl, jsou tam dva, ale Rebarborka je rozumná bytost a tak se prostě u jednoho z nich zapikolovala a trpělivě čekala, až si ji najdu.
A od té chvíle už všechno běželo jako na drátkách. Zašly jsme si pěkně v klidu do Palladia na oběd, protože do odjezdu "Penďa" zbývalo dost času a krásně si popovídaly a popsaly si s Ostravou. Tlapka slibovala připravit na posteli labutě z ručníků, proto jsem neodolala a krátce před odjezdem vlaku napsala výhrůžnou SMS: "2 minuty do odjezdu vlaku a pokud neuvidíme fotku labutěk, nenastoupíme!" Labuťky nebyly, zato nám obratem dorazila fotka tak báječného dortu, až jsme s Rebi jen svorně zaáchaly:

Za odměnu jsem do Ostravy posílala fotky postupně dosažených kót, aby holky věděly, že už se blížíme.
A ač jsme seděly v "tichém vagóně" pusy nám jely o sto šest a řehtaly jsme se celou dobu. Však se nesmějte, když vagónem prochází průvodčí a jako zaseklá gramofonová deska se pořád dokola ptá: "Přistópili v Holomócu? Přistópili v Holomócu?!"
Což nás navedlo k diskuzi, jestli vlastně budeme Tlapce a Mamce v jejich přirozeném prostředí rozumět.

Aby nemluvili "po našimu". Tipla jsem si, že akcent bude výraznější u Mamky a Rebi souhlasila, že Tlapka, jako učitelka, bude spíš dbát na češtinu. Trefily jsme to přesně, i když, jak jsem si všimla, čím více se Tlapka přestávala hlídat, tím spíš ta kouzelná Ostravština vyplouvala na povrch.

Vzhledem ke všem okolnostem, domluvily jsme se, že nás přijedete vyzvednout jen Mamka. A jako obvykle, až při vystupování nás napadlo, jak se vlastně s Mamkou poznáme. 
"Musíme doufat, že nás pozná ona. Prostě si sloví první dvě zoufale vypadající cizinky a to budeme my."
"V nejhorším případě máme mobil, tak se prozvoníme."
Rozhlédly jsme se v hale, tam nikdo. Vyšly jsme před nádraží a...
"Jste to vy, že jo?"
Ani jsme se nemusely prozvánět.
Mamka se nám omlouvala, že ostravské nádraží není úplně nejpohodovější část města, což nám s Rebi přišlo dost vtipné, protože oproti tomu, co se slejzá na NAŠICH nádražích, je Ostrava v podstatě tiché a zakřiknuté místo.
Jestli jsem měla původně strach, jestli nejsme nevhod, jestli si budeme rozumět, jaký Ostravandy budou... přesně v té chvíli, kdy nás Mamka přivítala na nádraží ze mě všechno spadlo. A jak jsem těžká netýkavka, Mamku jsem z té úlevy a radosti prostě musela obejmout. Protože Mamka, no. Tlapka má po kom být.
Cesta do Tlapkova byla taková menší komentovaná okružka po pamětihodnostech ("Tlapka mi nařídila, co všechno vám mám ukázat a kudy mám jet...").
Já jsem ujetá na kostely a těch se mi dostalo požehnaně, Mamka nezapomněla na žádný. A nasvícený most - paráda. To jsem hodně záviděla. 

No a doma...
Přijely jsme domů, to se nedá jinak napsat. Doma je tam, kde vás vítají ručníkové labutě na posteli, lamiony přání na obloze a ohňostroj v doslechové vzdálenosti.
Všichni se nám kouzelně věnovali hned, jak jsme se objevily ve dveřích. Tlapka... Tom... babička se na nás přišla podívat s Orinkem a pak má láska na první pohled - Percy. Percynek byl úplně nejvíc boží. S Percynkem jsme se skamarádili natolik, až mi holky vyhrožovaly, že mi před odjezdem pro jistotu zkontrolují batoh, aby měly jistotu, že si ho neodvážím do Plzně  
Usadily jsme se v kuchyni, Mamka nám začala snášet modré z nebe a Tlapka přinesla Carcassone.
"Vy opravdu chcete hrát už teď?" divila se Mamka a Tlapka ji upozornila, že proto jsme přijely. Nevyslyšely jsme Mamky návrhy, že hrát můžeme i v obýváku, sprostě jsme si uzurpovaly kuchyni. V kuchyni je stejně nejlíp. 
První Carcassoní hra byla jen tak demoverzní, s ohledem na naprostého začátečníka Rebi a lehce pokročilého začátečníka mě, ale ta druhá už začínala mít grády.
Nikdy bych nevěřila, kolika způsoby se dá říct: "To tam nedáš!" Prošly jsme si všemi hlasovými škálami, od tónu oznamovacího, přes dotčený po prosebný, až k vyloženě výhrůžnému.
"To bys Rebi neudělala, vždyť přijela až z Budějovic," apelovala Tlapka na Mamku a já hned kontrovala vyděšeným výkřikem: "Mě to tam taky necpi. Já přijela z Plzně!"
"Hezké čtyři body jsem si upičovala," pochválila se Rebi a Tlapka se potěšila, že slovo ožívá ve chvíli, kdy se z něj tvoří nové tvary.
Samozřejmě nám holky ukázaly TU kartičku, která Mamku tak posledně potrápila a samozřejmě ji kartička trápila zas.
Zatímco Tlapka s chutí umísťovala Mamky kartičku kam se jí zachtělo, mě to srdce nedalo a když jsme se dostatečně vyřechtaly Mamčinému zoufalství, že tu poslední možnou jsem si vytáhla já, umístila jsem ji na to správné místo.
"Za to tě odvezu do Plzně autem," zajásala Mamka šťastně a moc nechybělo, aby na Tlapku vyplázla škodolibě jazyk.
Spát jsme šly až po desáté hodině, uslzené od smíchu.
Tlapka nám laskavě přenechala jejich ložnici, ovšem Mamka mi odmítla přenechat Percyho. A chudák Percy sám byl velmi na vážkách. My nebo panička? My nebo panička? Musela mu slíbit, že mu do rána neutečeme, až pak byl ochoten nás opustit.

Ráno se k nám samozřejmě hrnul hned, jak zjistil, že už jsme vzhůru. Ani mýt jsem se nemusela...
Trošku špatně pak chudinka nesl, když jsme mu utekly na oběd, ale za to jsme nemohly. Ono beztak pršelo a byla by mu ziminka. Oběd byl báječný, i když pro mě trošku stresující, bo mi vadí, když za mě někdo platí, ale v tomto bodě byla Mamka dost nekompromisní a Rebarbora se mi smála, že aspoń vím, jaké to je. 
A viděly jsme další místní pamětihodnosti, takže nebýt toho placení (a haloweenských převleků obsluhy), nemělo by dopolední odpoledne absolutně chybičku. A protože nám deštík překazil plánovanou procházku s Orinkem a Percym (moje chyba, než mi Mamka předvedla sušičku, rozpršelo se tak, že procházka byla bezpředmětná, za což jsem se Orimu omlouvala), usadily jsme se v obýváku, aby si Tlapka s Minitlapkou mohly odpočinout. Krásně se nám lenošilo a povídalo. Ono bylo vůbec u Tlapků tak milo a útulno, že ze mě odšuměly i ty zbytky stresu z posledních pár pracovních týdnů, které nestihly vyšumět při včerejším Carcassonění. Vysloveně jsem cítila, jak se uklidňuju a znovu nabírám sil do dalších dní.
Večer nás čekalo další Carcassone. A další jídlo, protože Mamka nám už zase snášela modré z nebe. A další výbuchy smíchu, protože to se nedalo. Ztímco my s Rebi začínaly lehce poodhalovat taje a možnosti (já se svým tunelovým viděním mám vždycky problém obsáhnout větší zorné pole), holky Tlapkovky rozjely líté boje. Navíc na nás přestávaly brát včerejší ohledy.
"Ty už zase vineš," litovaly mě, protože jsem neustále tahala jednu rovnou cestu za druhou.
"Tohle nedělej. Jestli si Iva vytáhne nějakou normální kartu, vrazí ti ji tam a nebudeš mít nic..."
"Nevytáhne. Iva vine..."
Ano, Iva nevytáhla, Iva vinula.
Trochu jsem holky podezřívala, že z Rebiného dárku vytáhly další cesty a namíchaly je tak, abych si je pokaždé vybrala. Div že mi nezačaly říkat Cestářka.
A to prý jsme měly štěstí, že Tom musel do práce, protože jinak bychom neuhrály ani těch našich pár směšných bodíků, protože Tom se "nasockuje zákeřně úplně všude". 
Nešťastné na posledním Carcassone bylo to, že bylo poslední. Sice jsme si trošku pohrávaly s myšlénečkou ještě jedné partičky, ale protože jsme potřebovaly vstávat brzy na vlak, myšlénečku jsme s lítostí zapudily.

A pak přišlo nejsmutnější ráno toho víkendu. Smutné proto, že nás čekal odjezd.
Sice se nám ho snažili všichni zpříjemnit - Percy na nás čekal u dveří, babi nám na cestu přinesla domácí klobásky a jablíčka (což Mamka komentovala povzdechem: "Napřed mi odlákají psa a pak sní i klobásy,") od Toma jsme dostaly chobotničky pro štěstí, Mamka mi zabalila toustíčky proti hladu, ale pořád se nad námi snášel soumrak loučení. 
Percyho holky radši zavřeli u babi, aby měly jistotu, že jim nepošle pohled z Plzně a nás odvezly do Havířova na nádraží. Obětavě s námi v té zimě čekaly až do odjezdu vlaku a pořád jsme měly o čem povídat.
Jediné štěstí, že jsme odjížděly spolu s Rebi, sama bych to tak důstojně nezvládla. Asi bych se holek držela za šos a škemrala, ať si mě nechají napořád. Protože pobyt u nich byl jedna velká paráda, pohoda a relax.
Cestu do Prahy jsme s Rebi prokecaly, proobdivovaly jmelí na stromech (v korunách to vypadalo jako orlí hnízda), proWhatsAppovaly, provzpomínaly a prostýskaly si a považuji za velmi nečestné a nesportovní, že nám skupina Ostrava!!! naposílala fotky smutného Percouška.
V Praze jsme si zase zašly na oběd do Palladia... a z Palladia jsem sprostě a podle utekla. Protože jsem na druhé loučení toho dne už neměla sílu. Tak strašně mi všechny chyběly.
Utěšilo mě jedině, že v prosinci máme domluvenou návštěvu Budějic, na prázdniny slíbený příjezd Rebi a všech Tlapek do Plzně a že WhatsAppová skupina Ostrava!!! je pořád plně funkční.

Je to už 14 dní, od našeho dokonalého víkendu a mě se pořád stýská.
Chybíte mi, rodinko