Totiž, my, a to je naše zvláštnost, cestujeme rádi, zejména po spřátelených novočlenech naší rodiny.
V listopadu jsme byly s Rebi v Ostravě, v prosinci jsme se konečně dostali se zbytkem původní rodiny do Budějc. Ono to nebylo jen tak. Vážně ne.
Nevyšla nám první plánovaná návštěva, nevyšla druhá... a málem nevyšla ani ta třetí.
To slovo na "T" bylo zakázáno pod trestem zastřelení Ježíška, logistika probíhala jen opatrnými náznaky, zdálo se, že je všechno pod kontrolou a já si skoro dovolila jemně, nepatrně si oddychnout, že tentokrát už to snad...
V pondělí před odjezdem se Choť s holčičkami vypravil na nákup vánočního stromku... a zpátky se vrátily jen holčičky.
"Kde máte tatínka?" zeptala jsem se nic zlého netuše a ratolesti mi vesele oznámily, že se nám rozbilo auto a tatínek se šel opít k Hubkom. Nevěřícně jsem Choťovi ihned volala a holčičky kecaly jen z poloviny. Nešel k Hubkom. Jel k mechanikovi. Protože se nám rozsypala spojka. To chcete, pár dní před Velkou Rodinnou Výpravou, čtrnáct dní před Vánoci, měsíc po tom, co jste lehce finančně zakrváceli nákupem sušičky.
Po návratu od mechanika nebyly vyhlídky o nic radostnější. Částka jak za sušičku a čekací doba dva týdny. Protože tenhle mechanik má automechaničtinu jako vedlejšák k normálnímu zaměstnání a rodině. (Ale nechceme jezdit jinam, protože je skvělej, šikovnej a poctivej.)
Chtělo se mi plakat. A pak znovu, v průběhu týdne. Dojetím. Protože nám auto k půjčení nabídli bez prošení nejen naši, ale i moje kamarádka, které jsem se jen tak mezi řečí svěřila, že asi pojedem do Budějc vlakem a další kamarád, kterému si postěžoval Choť.
Přes všechna drobná úskalí jsme se přece jen dočkali a přišel Den D. Byl pátek třináctého a půl hodiny před naším odjezdem začalo sněžit. Ale fakt SNĚŽIT:
Ve skupině Ostrava!!! jsme vyhráli první místo za vánoční atmošku a Rebi mě hned uklidnila přiloženou fotodokumentací, ze které vyplývalo, že můžu být klidná - v Budějcích nesněží. Připouštím, že se mi trochu ulevilo, páč představa, jak se v cizím autě probíjíme sněhovou kalamitou, mi zrovna dvakrát dobře nedělala.
"A jak teda bude v těch Budějovicích?" otázala se nervózně Starší.
"Hezky, když jedem za Rebi," usoudila Mladší.
"Zima, když to je v podstatě Šumava," usoudila jsem já
"Je to na jihu, tak tam nejspíš porostou ananasy," odsekl vztekle Choť a já pak Starší půl hodiny vysvětlovala, že není jih jako jih.
Bože, nesnáším jezdit cizím autem, nesnáším jezdit jako spolujezdec, nesnáším jezdit za tmy a plískanice. Toho všeho jsem si užila měrou vrchovatou, jen proklamovaná akce "Kryštof" se nekonala.
Ale i tak proběhla cesta veleúspěšně a nebýt toho, že Budějičáci očividně ignorují §30, zák. 128/2000 Sb., trefili bychom k Rebi o něco rychleji a bez pomoci navigace v mobilu. I tak jsem se musela poplácat po rameni. V podstatě jsme trefili hned na poprvé, jen s krátkou zajížďkou přes konečnou trolejbusu.
Rebi si nás doběhla vyzvednout před dům a od té doby už bylo všechno v nejlepším pořádku!
Pamatujete na Rebiny stížnosti ohledně bytu? Zapomeňte na ně. Ten byt je luxusní. Jediné Rebino štěstí je, že nemá hotovou chodbu. Protože být ten byt kompletní, nedostala by mě z něj ani párem volů! On je tak... Ach. Vzdušnej. Voňavej (a to nemám čich). Vyladěnej. Já áchala nad kuchyní a koupelnou, Choť nad obývákem, holky nad wi-fi. Rebi áchala nade mnou, protože jsem neuvěřitelný čuně a jedním kousnutím do luxusního mufinu jsem dokázala pokecat čokoládou slavnostní bílej ubrus
Taky byla trošku zoufalá z mého zvyku sedět na zemi, ale nakonec jsme se shodly na přijatelném kompromisu: polštář pod kolena, aby netlačila podlaha
Sice jsme původně přemýšleli, že se půjdeme podívat na večerně nasvícené trhy, ale protože jsme dorazili docela unavení a zmrzlí a teplo s Rebarborčinou výbornou bramboračkou nás ukolébalo do útlumu, zahájili jsme protestní pokec a hru v Dobble. A ano, Rebi, my VĺME, že ti Choť napovídal!!! Ale je vám odpuštěno, jako začátečník jsi měla nárok a Choť překvapil, že vůbec něco viděl.
Rebi měla sice dobrou vůli připravit nám důstojné spaní, ale holky si to zařídily po svém. Starší si zabavila válendičku, Mladší si z připravené matrace vytvořila pelíšek, který odmítala opustit:
a my se s Chotěm pohodlně vešli na rozkládací gauč (ještě jedna dvě návštěvy a Choť možná pochopí, že koupě nového gauče může být i dobrá věc...)
Na ráno jsem si pro jistotu nařídila budík. Protože se znám a protože znám ty dva billiárfans. A nespletla jsem se. Zatímco já s holčičkama dospávala, naspávala a předespávala, oni už minimálně od osmi hodin krafali v kuchyni. Ale díky pokecu s Rebi byl Choť naladěn do smířliva a ani moc neprudil, že já vstávala v devět a holky o trochu později.
Čekal nás totiž výlet do Krumlova ("Rebi, nezajedeme na adventní trhy do Krumlova?" - "To mě přesně taky napadlo, ale nebyla jsem si jistá, jestli by se vám chtělo!"). Chtělo. Úplně původně jsem trošku laškovala s myšlénečkou ukecat Chotě na adventní trhy v Jindřichově Hradci, protože Filip Růžička, ale Krumlov je moje srdeční záležitost a před Vánoci jsem v něm ještě nebyla. Škoda, že nenasněžilo, akce mohla být o to půvabnější, ale i tak šlo o prima výlet. Ne až tak prima pro Starší, která se nečekaně rozhodla vyslyšet mé rady ohledně oblékání (běžně reaguje přesně NAOPAK než jí radím) a proto vyrazila jen v mikině a džínové bundě, takže teplo jí určitě nebylo.
Ale Krumlov. Krumlov je miláček. V Krumlově je vždycky hezky.
A když k courání popíjíte i svařáček ze stánku, který vám Choť nepokrytě závidí, narazíte na prima stánek s keramikou, takže si můžete splnit své předsevzetí nakoupit v Krumlově maličkosti kolegům a požertujete s prodavačkami, nemá to chybu.
Nesporná výhoda zimního období je, že poněkud opadne prázdninový ruch. I těch japonských turistů je nějak méně. A jak pravila pokladní v zrcadlovém bludišti: "K nám nechodí. U nás se musí platit vstupné." Já je chápu. Takový zájezd do Evropy něco stojí a jestliže vykrvácíte při jeho platbě, už hledáte jen ty nejlevnější vstupy, protože se vám nechce vydávat další peníze.
To ovšem nám ani v nejmenším nevadilo a i Rebi už si zvykla, jen s úsměvem poznamenala: "Já vím. Nejsme v Budějovicích."
Vážně mi udělalo radost, že jsme Rebi mohli seznámit s našimi oblíbenými Krumlovskými atrakcemi, o kterých neměla tušení. To bylo fakt super. Holky hned daly k dobru své bludišťácké zážitky z let minulých, aby Rebi věděla, do čeho jde. Horní bludiště jsme si prošly několikrát a nezapomněly jsme navštívit ani pokřivená zrcadla:
Choť dokonce ani moc netrpěl. když jsem vyhlásila za nutnost navštívit kamínkárnu, dokonce sám na chvíli nakoukl dovnitř. Tenhle obchůdek vážně zbožňuju. Ještě nikdy se mi nestalo, že by byla obsluha nepříjemná nebo protivná, právě naopak, pokaždé měly dámy nesmírné pochopení pro mou přehrabovací vášeň. Pro nás přehrabovače tam mají speciální korýtko, ve kterém si můžete rochnit a vybírat si. Jakožto nejstarší účastnici výpravy mi byla paní prodavačkou nabídnuta židle a když ta dobrá duše zjistila, že letos jdu po akvamarínech, přinesla mi jich několik dalších. Předloni pro změnu za námi paní prodavačka vyběhla, protože si malá Eliška zapomněla na pultě peněženku. Taková zlatíčka tam jsou. Až někdy navštívíte Krumlov, nakoukněte tam. Projděte se Latránem a za zatáčkou nad drogerií Teta narazíte po levé straně na MINERÁLY, WORLD OF STONES.
Po potěše duše přišla na řadu i potěcha těla. Když oběd v Krumlově, tak jedině Na louži. Hospůdka je to stylová, vždycky narvaná. Nebylo to jinak ani tentokrát. Uvnitř bylo plno, ale my nechtěli jinam, proto jsme v té zimě klepali kosu před hospůdkou a čekali, až někdo vysmahne. Snažila jsem se holčičky ukecat, aby přilepily zmrzlé obličejíčky na okno a svými hladovými výrazy přiměly již sedící hosty dojíst, zaplatit a odejít, ale holčičky odmítly. Srabi. Za trest jsem je zásobovala nejčerstvějšími novinkami z dění uvnitř, kam jsem neústupně nahlížela: "Je to blbý, teprv jim přinesli jídlo. Je to nadějný, ten pán volá číšníka, asi chce platit. Tak ne, objednal si ještě jedno pivo. Ta holčička u prvního stolu pořád ještě jí. To bude na dlouho."
Holčičky se za mě styděly, Choť se svým pověstným stoicismem vyčkával, Rebi se opět tiše bavila. Ale úspěch se dostavil, osazenstvo jednoho stolu ztratilo chuť do dalšího posezení a zbaběle vyklidili místo. Jupí, juchú, Louže je naše.
Bylo tam teplo, bylo tam milo, byla tam wi-fi. Bylo tam na výběr a když číšník zaslechl dotaz na mouku, rovnou ujišťoval, že jídlo, které si Rebi vybrala je grilované, tudíž bezproblémové.
(Neodolala jsem, abych Rebi nevyprávěla mou oblíbenou historku, za kterou už mě Mladší nesnáší, ale já s ní dokazuju, jak jsou zdejší číšníci prima. Ve svých pěti letech měla Mladší "bramborákové období". Zatímco Starší ujížděla na řízcích, Mladší si všude žádala bramboráky. Na louži narazila.
"Máme jen cmundu," pravil číšník a nedal se přemluvit ani na vošouch. Chudince Mladší tekly slzičky zklamání, ovšem jen do té doby, kdy před ní číšník postavil talíř a spiklenecky pravil, že nakonec kuchaře na ten bramborák ukecal. Co my nedokázali vysvětlováním, že mezi cmundou a bramborákem zas takový rozdíl není, to on zvládl jedním úsměvem.)
Placení jsme opět přenechaly Choťovi, který by nesnesl, aby za něj platila holka, ale stejně si s Rebi neodpustili vzájemné špičkování. Tentokrát navíc mohl oběd vystravenkovat, tak snad měla Rebi klidnější svědomí.
Sotva jsme vyšli z hospůdky, přemýšlení, co dál, za nás vyřešilo počasí. Rozpršelo se natolik, že úprk k autu byl jediné řešení.
Ten déšť si beru jako znamení, že dost bylo Krumlova, hajdy do Budějc, protože jakmile jsme vyjeli nad kopec za městem, rozsvítila se na obloze nádherná duha.
V Budějicích jsme to vzali přes Rebin byt, protože Rebi i Starší byly dost zmrzlé a přišlo jim vhod převléct kabát a pak pěkně MHD do města.
Tam jsem konečně po letech díky Rebině vysvětlení pochopila refrén jedné písničky od Pavlíny Jíšové a dodatečně poprudila holčičky, které nesnáší, když si na veřejnosti prozpěvuju. Ale sakra, nezazpívejte si u budějického kláštera Žábu.
My v Plzni máme sice hezké trhy, ale ty v Budějovicích mají také něco do sebe. Třeba, co se týče veřejných toalet, vedou s jasným náskokem deseti kol. Stejně tak radniční trhy na malém rynečku s vánočními stromky ozdobenými různými výtvory dětí ze škol a mateřinek. A trhy na velkém náměstí jsou taky originál. Škoda, že jsme neměly vlastní brusle, nebo že ta fronta na jejich zapůjčení nebyla o 50 metrů kratší. Hned bychom si se Starší zabruslily kolem Samsona. Ale povedla se mi další radůstka, objevila jsem nádherný šál pro mamku k Ježíšku. Nádherný, heboučký, teploučký a jestli se jí nebude líbit, tak jí na něm uškrtím.
Domů jsme dorazili v poměrně uondaném stavu. Děti odpadly do pelíšků, odkud jsme je jen tak tak přinutili přijít si něco sníst a my dospělí se usídlili v kuchyni. Po polívce a masíčku s bramborem přišlo na řadu kafe a domácí lahodný vaječňák (Když jsem ho pak podle dodaného receptu zkoušela uvařit doma, Choť ochutnal, znalecky poválel na patře a pravil: "Jo, skoro tak dobrý jako od Rebarbory.") a pak jsme jen povídali a byli, dokud jsme se nepřemístili k televizi.
Napřed na Korsický případ s našimi velkými oblíbenci Jeanem Renem a Christianem Clavierem, který jsme ještě neznali a pak, společně se sousedy, kteří se mezitím odkudsi vrátili a chvílemi nám do filmu kecali tak, až Choť usoudil, že příště bereme k Rebi kytary a strejdu Roba, aby si užili pro změnu sousedi, Dožeň co se dá s Brendanem Fraserem. Ten už jsem kdysi viděla, ale tentokrát jsem si ho fakt užila. Protože popíjející maminka a zjevení napřed Otce, potom Syna nemělo chybu. "Takhle nějak to vzniká," podotkla vtipně Rebi a měla pravdu. Během filmového večera jsme samozřejmě stihli probrat spoustu důležitostí. Choť se například vytasil s požadavkem nákupu rybářské židličky na příští Folkovou Ohři, načež jsem nelenila a napsala MoWovi, že nijak nespěchám, ale aby se mi podíval po něčem s nosností 120 kg a více. "Nespěchám" pochopil MoW po svém a za hodinu mi pípla textovka s odkazem na e-mail.
Mezitím už nám zmožené holčičky usnuly a Rebi jen tak namátkou přepínala TV, dokud nenarazila na Bournův mýtus. Zajásala jsem, že to je film s Mečounem, protože jsem si zaboha nemohla vzpomenout na Matta Damona. Nakonec jsme Mečouna ani nedokoukali.
Skřivani vstávali v osm, já na budíka v devět a holčičky jsem šla budit po desáté hodině. Nebýt toho, že nás doma čekalo opravené autíčko a že jsem večer měla naplánovanou návštěvu adoptivní babičky, určitě bychom z Budějovic hned tak neodjížděli. Ale nedalo se nic dělat, jednou to loučení přijít muselo. Rebi s námi ještě kamarádsky vyšla před dům, aby se mohla rozloučit a když jsem cestou k autu podotkla, že už teď se mi stejská, napomenuly mě holčičky, abych vydržela aspoň dokud nenastoupím. Ale když mě se vážně stýskalo. Naštěstí jsme si s Rebi naplánovali další společnou návštěvu.
Je to marný, my se prostě musíme vídat dál.