Na Upíra...

Mohlo by se skoro zdát, že žiju jen Píšenávštěvami, ale není to tak. Žiju si normálně, jen se mi nechce psát. 
Ruku na srdce, vlastně není až tak oč stát, děťátka prochází pubertou, v práci procházím ponorkou, zima je vopruz, tedy hlavně tahle zima, když není sníh... Prostě jsem se tak pěkně zahnízdila a jen si plynu. A právě naše minisrazy jsou takové příjemné vytržení z "doprdeleaťužjejaro" nálady.
Při prosincové návštěvě jsme si s Rebi domluvili opáčko u nás. Původně jsme se ji snažili nalákat na Silvestra, spokojili jsme se s půlkou ledna.
"No ale na co budete koukat, když vám nedávají žádný snooker?" otázala se potutelně pár dní před Rebarborčiným příjezdem Mladší.
"My už něco vymyslíme," usadil jí Choť.
"Rebi přijede na Carcassonne," usadila jsem ji já. "A vy si hlavně ukliďte, ať nemusí koukat na ten váš brajgl a vejde se."
"Já jedu se skautem na výpravu," oznámila mi nevzrušeně Starší.
"Tak si koukej uklidit nebo nepojedeš nikam. A budeš mít čas uklízet," rozhořčila jsem se a po chvíli mi došel obsah sdělení: "Jak na výpravu? Kdy na výpravu?"
"V pátek."
"Je úterý."
"No vždyť."
"A to mi to do háje nemůžeš říct dřív než tři dny předem? Jasně jsem vám řekla, že tyhle věci chci vědět aspoň s týdenním předstihem."
Starší pokrčila rameny a pravila, že sama se to dozvěděla dneska ve škole od Viki. (Až přestane jejich vedoucí považovat sousloví "Včasná informovanost" za nepřítele číslo jedna, bude mi výrazně mnohem líp.)
Středa byla den blbec nejen pro mě, ale i pro Mladšinku, která chtěla Rebi upéct nějakou ňamku (báječný Mamčin dort jsem jí pro jistotu zatrhla hned v zárodku, dovedla jsem si představit, jak by asi vypadala kuchyně po jeho výrobě). Zatímco já v práci bojovala s depresí z kolegy, Mladšinka mě zásobovala zoufalými textovkami, jak se jí nedaří sehnat ty správné ingredience. Čtvrtek nebyl o moc lepší, nesehnala Mascarpone, zničila šlehač a nabyla dojmu, že neupekla, jak by to mělo být. Přitom muffinky byly tak božský, že jsme první plech snědly se Starší dřív, než dorazil z práce i Choť a druhý plech taky o moc dýl nevydržel.
"Můžete to, PROSĺM, té Rebi nesežrat?!" zapříhala nás Mladší a snažila se mi odstranit muffinky z dosahu.
"Nemáš to dělat tak dobrý," sápala jsem se po plechu, který schovala za zády, čehož využili Choť se Starší a posbírali, co mohli, než Mladší došlo, co se děje.
Musela jsem jí slíbit, že zítra koupím nový šlehač, aby se mnou přestala nemluvit :-D 

Pak už byl konečně pátek, já stihla odvést Mladší do školy, mamku na nákup, odpoledne Starší na nádraží... a tam jsem si sedla do Malinový, koupila si kafe, pustila si na mobilu Doctora Who a čekala na Rebi. Protože na tu hodinu mezi Starší odjezdem a Rebi příjezdem nemělo cenu se vracet domů. To mi stačilo jen zaúkolovat Mladší, kdy má dát vařit rýži, aby byla večeře hotová co nejdřív po našem příchodu domů.
Tolik jsem se na Rebi těšila, že jsem místo srazu v hale vyběhla na perón, abych ji mohla přivítat co nejdřív.

Maně se mi přitom vybavila Mamka, která nás chtěla v Ostravě též přivítat na peróně, ale nenašla k němu cestu. Já sice cestu našla, ale směr byl špatně. Zatímco jsem netrpělivě stepovala na 10a, Rebin vlak přijel na 10h. Takže jsme se stejně sešly v té původně plánované hale. Jen o pár minut později.
Od té doby byl svět zase v pořádku.Já Rebi líčila, jak je v práci všechno na levačku, takže už jsem odpočítávala hodiny do příjezdu, Rebi vyprávěla, jak je v práci všechno na levačku a nebýt toho, že už měla koupený lístek, snad by radši návštěvu odvolala. Zlatý předprodej.

Doma jsem se rychle pustila do výroby večeře, i když jen rýže, kterou uvařila Mladšinka, byla tak výborná, že by stačila. Dělat ji jen kvůli mě, klidně by ji připálila. Ale že byla pro Rebi...
A Rebarbora nás totálně rozstřelila báječným dárkem. Když jsem zahlédla zpěvník nezmarů, rozzářily se mi oči, ovšem když jsem zpěvník otevřela a našla v něm všechny podpisy Nezmarů, musela jsem to dojetí rozdejchávat. Jedna věc je koupit knížku, byť perfektní, ale ta přidaná hodnota zajít za jejími protagonisty a oslovit je...  To je prostě 
Choť se hned Nezmarů zmocnil a nepustil, dokud si je nepřehrál.
My se zase po večeři pustily ostravoidní rychlostí s děvčaty do Carcassone. Samozřejmě jsem byla zase poslední z posledních, ale vzhledem k tomu, že Carcassone je fakt hlavně sranda, až tak mi to nevadilo. Navíc, když pořád jen cestujete a cestujete a cestujete, tak ani s velkými body nepočítáte. A když vás kamarádka podrazí, protože se smiluje nad dítětem, které zmátnete nabídnutím muffinku tak, že si zapomene dát pinčlíka na zadarmový klášter s plným počtem bodů. To se pak těžko uhrávají nějaké body :-D
Aby mi nebylo líto, že jen prohrávám a taky aby líp slyšela Chotě, vytáhla Rebi svoje Dobble. Věděli jste, že zelený komár a zelená luční kobylka vypadají skoro stejně? A že bobr může být i červený a králík a oslík růžoví? To byla pěkná zrada. Ono totiž v Dobble nestačí jen najít stejné symboly, ale musíte je navíc i pojmenovat. Rychle, aby vás někdo nepředběhl. Takže sousedi měli o zábavu postaráno, protože u tohoto Dobble  fakt nešlo neřvat smíchy a například výkřik: "Spařený bobr!" Chotě rozchechtal až k slzám. V Dobble jsem vyhrávala jen do té doby, než jsme zkusily devítikartovou variantu. Tu si pro sebe nekompromisně uchmátla Mladší, až jsme se s Chotěm divili, jak je na tom to dítě skvěle s postřehem. Než jsme se s Rebi rozkoukaly po obrázcích, Mladší vítězně hlásila další a další dvojice. Nepomáhaly ani naše pokusy o koalici. Mladší prostě excelovala. Uspokojena naším naprostým fiaskem se ještě večer uvolila vytvořit pro Rebi svou excelentní tuňákovou pomazánku. Vida, k čemu všemu dokáže slitování nad padlým nepřítelem motivovat.

Ačkoliv dostala odjezdem Starší Rebi možnost vyspat se s Mladší na podestě, stejně si zase vybrala "sklep", tedy matraci pod podestou. A asi se jí v tom hnízdečku spalo dobře, protože tentokrát kupodivu vstávala později, než já. A to je co říct :-D
Sice jsme na sobotu laškovali s myšlénečkou navštívit výstavu ledových soch a Akvateru, ale protože úplně první plán pobytu byl tzv. na Upíra (podle kamaráda, který k nám jezdí být, takže celé dny jen čučíme bez výčitek svědomí na bednu, popíjíme, pojídáme a kecáme), za celý víkend jsme se z bytu nehnuli. Místo toho jsme jen sváděly líté Carcassoní a Dobblí bitvy. Tedy, ne, že bych v Carcassone vyhrávala, ale za obrovský úspěch považuji chvilku, kdy se mi povedlo vytáhnout klášter, na který jsme si všechny tři brousily zuby, protože pasoval jak prdel na hrnec do jedné vytvořené proluky. Jinak totiž na ty "správné kartičky" měla tento víkend monopol naše Mladšinka. Taky jsme zkusily karetní Hru o trůny, kterou Mladší přinesl Ježíšek. Na jeho obranu musím říct, že jen chtěl Mladší udělat radost, protože si o ni hodně říkala, ale kdybych věděla, co vím teď, asi by přinesl něco jiného. To je totiž tak blbsky složitá hra, že ačkoliv jsme se do ní snažily s Mladší proniknout už jednou, vůbec jsem ty zákonitosti nepobírala. Tady musím velmi ocenit Rebinu trpělivost, s kterou vydržela veškerou únavnou snahu alespoň o pár kol. Asi chtěla taky Mladší udělat radost (že by za tu půlnoční rybičkovku? :-D). Hru o trůny jsme nakonec s úlevou svorně vzdaly a nasáčkovaly se k Choťovi a televizi. Odpoledne jsme zkoukli Marii Terezii, po večeři nás Mladší ukecala na It. Musím připustit, že se celkem povedlo, tedy aspoň ta část, kterou jsem viděla. Vydržela jsem jen do první reklamy, pak jsem ty tři zanechala svému osudu. Jen mi muselo dítě slíbit, že mě nebude budit, bude-li chtít v noci na záchod.
"Mě taky nebuď," žádala Rebi po jedné scéně. "Jestli mi někdo šáhne na ruku, asi se leknu a budu ječet."
Kupodivu v noci mě žádné ječení nevzbudilo, buď se Mladší na záchod nechtělo nebo chtělo, ale radši nešla :-D

Nedělní dopoledne se neslo v rámci Dobblení a po obědě (který byl pro Mladší snídaní, protože spáneček) jsme se znovu vrhly na Carcassone. A to s takovou vervou, že nebýt Chotě, který nám hlídal čas, asi by Rebi ujel vlak. Nám by to nevadilo, ale když už měla koupenou místenku... Zatracený předprodej. Ale zase díky té zrychlené verzi se mi konečně podařilo neprohrát. Taky dobrý, ne?
A pak už jen zrychlený přesun na nádraží (překvapí někoho, že vagón, kam měla Rebi jízdenku, byl až na nejvzdálenější části nejvdálenějšího perónu?) poslední objetí a ahoj v květnu, Rebi. 
Jsou to sice jen necelé čtyři měsíce, ale budou dlouhý. Asi nám nezbyde, než vymyslet nějaký předsunutý plán ;-)