jsem se jako obvykle nezapomněla zeptat, co bylo.
"J. má zlomenej prst," hlásila Starší.
"Už zase? Chudinka," politovala jsem J., jehož indiánské jméno by znělo "Ten, co má každou chvíli nějaký úraz". "A jak se mu to stalo?"
"Víš, jak jsem ti v pondělí říkala, že jsme mu asi zlomili při vybíjený prst? No tak dneska už ho měl v sádře."
"Vždyť ve čtvrtek jsem mluvila s jeho maminkou a nic neříkala."
"Ono ho to moc nebolelo, tak prej šli k doktorovi až o víkendu."
No jasně, J. chtěl jet na školní výlet, tak radši držel.
"Hele, Starší, a jakej to je pocit zlomit někomu prst?"
Starší chvíli přemýšlela.... "Takový zvláštní..." připustila, načež, s úsměvem Wednesday Adamsové, dodala: "Asi to ještě někdy zkusím..."