Pamatujete ještě, jak jsem si tu před pár lety stěžovala na Staršinčiny lyžařské ambice? Tak letos už jsme dál, přátelé. O dost dál.
Nejen, že na ten pracovní lyžařskej prodlouženej pobyt už jezdím i já, ale jezdím tam i ráda a jezdím tam i lyžovat. I když - ráda a lyžovat jsou podněkud nadnesené výrazy...
V roce 2017 jela jen Starší. V roce 2018 jsem se přidala já s Mladší, naší Emi a jejich Majoránkou, od roku 2019 jsme se ustálily na složení Starší, Emi a já. A je to fajn.
Hodně tedy pomáhá, že jezdí Pája a její nový partner, s kterým si mimo jiné rozumíme i po hudební stránce. Takže zatímco ostatní odpočívají po akčním dni nebo kalí v hospodě, my se sesedneme u Páji na pokoji a békáme si.
Letos jsme se Starší jen litovaly, že na poslední chvíli nevyšly Rebi domluvené dva dny, kdy nám měla nahradit Emču, ale to napravíme příští rok.
Jinak to bylo zase úplně super.
Když tedy nepočítám ty předodjezdové deprese, na kterých měla solidní podíl moje šéfová.
"Musím si skočit někam do Sportu," povzdechla jsem si jednou. "Nemám na ty lyže co na sebe, zas tam budu za socku. Co ani neumí lyžovat."
"Jé, já mám kalhoty, co mi nejsou. Tak ti je zejtra přivezu," pravila ta dobrá duše, od které mám už helmu a celkem druhé lyže pro Starší, lyže pro mě a lyžařské brýle.
"Mi budou malý," odmítla jsem.
"Nebudou. Mě jsou volný, i když je mám co nejvíc utažený."
"Stejně mi budou malý a budu tak leda naštvaná."
Druhý den jsem je našla připravené v šatně a měla jsem pravdu.
"NESNÁŠĺM TĚ!!!" napsala jsem jí SMS s velmi ošklivými smajlíky a ona se smála. No, aspoň jsem měla kalhoty pro Mladší na její lyžák.
Moc mi nepomohlo ani, že jsem v Lidl výprodeji našla kalhoty ve velikosti, která mi ještě vloni byla. Letos už ne. Starší mě mlsně sledovala, když jsem si je zkoušela a tiše si mnula ručky. Vztekle jsem ze sebe kalhoty servala a šla si dát panáka. Možná, že kdybych cvičila... Ale ne, panák dobrý!
Choť se mi sice snažil vnutit myšlenku, že o tom outfitu to není, ale ono to o tom outfitu tak trošku je. Ne, že bych potřebovala vypadat jako Andy Verešojc, ale že bych si chtěla zopakovat loňský "já, sociálně, finančně a vůbec celkově zanedbaný dřevorubec" model, to se mi taky nechtělo. Nakonec jsem projela skříně a za pomoci Staršinky našla něco, v čem jsem se necítila tak strašně.
Oproti sladění šatníku byl servis a kompletace lyžařského vybavení procházka růžovým paloukem. Protože KönigSurf, že jo. Jeden z důvodů, proč jsem si tuhle rodinnou firmu zamilovala je jejich "nic není problém" přístup. Nemluvě o tom, že ze mě neměli tendenci dělat blbce, jako v jiných servisech, naopak mi ještě vysvětlili, že dostanu pěkný a kvalitní boty, protože: "Proč si to maj užívat jen děti a proč se máte stresovat něčím, co vám nepadne?!"
No a pak už přišlo čtvrteční ráno, já odvezla věci na parkoviště, odkud nám je hromadně odvážel služební tranzit s vlekem a vrátila se zpátky pro Starší, abychom stihly vlak.
"Jé, já mám tramvajenku v Gemmě," vzpomněla si Starší v MHD.
"V tý Gemmě, která je teď na druhém konci města?" zastříhala jsem ušima.
"Mami, nepanikař."
"Máš u sebe aspoň občanku? Nebo jiný doklad na který ti budu moct koupit zlevněnou jízdenku?"
"Všechno v Gemmě," ujistila mě a já zaskřípala zubama tak, že se i řidič ošil.
"Nekaž si víkend," dloubla do mě a pak pro změnu zastříhala ušima ona: "Komu píšeš? Co mu píšeš?!"
Psala jsem si do Ostravy pro pochopení. Vůbec jsem skupinu Ostrava!!! prudila celý víkend. Ale braly to sportovně. Jen měly trochu pochybnosti o reálnosti fotek mě na svahu, což jsem hned jak to šlo poprosila Ami o fotodokumentaci. No kurňa, když už jezdím, ať to všichni vidí, no ni?!
Na svah jsme se Staršinkou vyrazily hned po příjezdu k hotelu. Protože vlek s lyžema už stál na parkovišti a hotel otvíral až za půl hodiny...
Na rovinu přiznávám, že ten první kopec jsem skoro probrečela.
"Ježišmarjá, já se zabiju," mumlala jsem si pod vousy a vůbec jsem se celou dobu častovala různými výrazy, přičemž "blbka agilní se sebevražednými sklony" patřilo k těm publikovatelnějším. Taky jsem měla tendence ohlížet se za sebe, jestli někomu nepřekážím a nekoordinovaně uhýbat těm šikovnějším.
"Na ty za tebou se vykašli, oni to na rozdíl od tebe uměj, vyhnou se ti," sprdla mě Starší a já jen lapala po dechu. Hergot, kdo je tady dospělej?!
"To je prima, že jste tu zase vy," potěšila jsem se při nákupu vlekenek. Pokladní se pousmála a mile mi popřála, ať si lyžování užiju. Ona už si mě z loňska nemohla pamatovat, ale já ji jo a fakt jsem za ni byla ráda. I vlekaři byli milí, i když jiní než vloni. A vůbec jsme měli štěstí na počasí, sníh byl po celém svahu, místa bylo dost a letos jsem ani rodiče nedávali dětem za příklad. ("Vidíš tu paní? Tak TAKHLE NE!!!" slyšela jsem vloni a dost mě to ranilo.)
Další sjezdy už byly výrazně lepší, dokonce jsem spadla za celé čtyři hodiny jen asi 3x, což byl na mě fakt úspěch. Jak jsem původně předpokládala, že si ve čtvrtek sjedeme svah jen párkrát, nakonec jsme projezdily celých dvacet bodů a ještě kus další vlekenky. Ale ve tři hodiny jsem začínala cítit únavu a navíc jsme tou dobou už měli přístup na pokoje, proto jsem zavelela ústup a Starší ani neprotestovala.
Na pokoji si vybrala postel ("Mami, nevadí, že nebudu spát s tebou na letišti, ŽE NE?!"), zprovoznila televizi, nechala si pustit Shreka a během půl hodiny spokojeně usnula. Ani nevím, jestli vnímala, když jsem jí oznámila, že jdu k Páje.
Nechala jsem si uvařit kafe, naladili jsme s Rendou kytary a až do večeře si prostě jen užívali společného békání. Hraní s Rendou mě hrozně baví. Má sice svůj vlastní způsob, ale je jeden z mála, u koho se nestydím. Jemu nevadí, že třískám do kytary jako hluchej do vrat, nerozptyluje ho, když si zkouším přechody akordů, nemá problém, když si hodím kapodastr na druhej pražec, protože mě nebaví hrát od Déčka nebo od Áčka. Někdy zkoušíme i dvoujhlasy a udrží tón, i když já kolísám. Prostě paráda.
Při večeři mi navíc Renda nabídl, že se mnou ráno zajede pro Emi na nádraží. Což bylo hrozně fajn. Oni vůbec jsou Renda s Pájou hrozně nápomocní, až z nich mám kolikrát trauma, protože absolutně netuším, čím si to zasluhuju. Letos jsem si dokonce začala říkat Příživa, protože jsem zneužila každého, kdo se o mě jen mihl. (Pája s Rendou, protože letos přijeli relaxovat a ne lyžovat, nám přenechali jejich skříňku v lyžárně, abych nemusela tetrísovat do jedné skříňky troje lyže, dva snowboardy a příslušenství, sušila jsem si u nich na topení holek věci, protože naše jedno topení na pokoji nemělo šanci všechno prosušit, chodila jsem si k nim na kafe...; v pátek mi jeden kolega přenechal zbytek své časovky, protože už neměl chuť poslední hodinu jezdit a v sobotu mi jiný kolega nabídl permici jeho dcery, aby nepropadla, protože mladá byla unavená a měla chuť válet se na pokoji.)
Po večeři jsme se zase vrhli na hraní a moc pěkně nám to šlo, dokud nepřišla vedoucí zájezdu, že máme jít hrát za ostatními do salonku. Renda, který na rozdíl ode mě netrpí sociální fóbií, jí to odkýval... a já se zbaběle vymluvila na Starší a zmizela k sobě do pokoje. Letošní hory jsem si rostě chtěla užít, ne protrpět.
V pátek Staršinka nemohla dospat, jak moc se těšila na Emi. Ta jí totiž slíbila výuku snowboardingu. Mě by na to nedostaly ani párem volů, ale Staršinka miluje výzvy. No a taky jí snowboard přijde "hrozně cool". O několik hodin později už jí přišel spíš dost vyčerpávající, ale pravda je, že se nevyplnily Pájiny předpovědi, jak bude Starší ráda, když se za dopoledne naučí sešoupnout alespoň pár metrů, naopak na začátečníka drandila poměrně statečně. Emi opět potvrdila svou pozici kvalitní instruktorky, protože stejně lehce, jako naučila vloni lyžovat mě, letos naučila Starší jezdit na prkně. ("Fakt ti to nevadí?" ujišťovala jsem se snad dvacetkrát denně a Emi mě pokaždé s úsměvem ujišťovala, že si to naopak užívá.) Přenechala jsem jí tedy bez výčitek péči o Starší a šla si sama relaxovat na pokoj. Ozvaly se mi až okolo poledního, že mají hlad. Bohužel, pokus o oběd neproběhl z důvodu přeplněné kapacity hotelu. Když nás servírka nešťastně informovala, že si počkáme nejmíň hodinku, byla jsem poněkud navrčená (protože hladová jsem ještě protivnější než obvykle), ale pamětliva Rendova hesla: "Ty to moc prožíváš. Relaxuj." operativně jsem navrhla změnu plánu. Takže jsme se převlíkly (holky do méně mokrého oblečení, protože jak tál sníh, byly totálně durch, já do lyžařského) a tentokrát už všechny tři na lyžích jsme si sjely na smažák v housce dolů do stánku:
A rovnou už jsme na svahu zůstaly až do konce. Jen jsme se od Starší nenechaly ukecat na vedlejší svah. Já čestně přiznala, že mám strach, abych si nenabila hubu, Emi nanesla několik pádných argumentů stran únavy. A slíbily jsme, že když tak zítra... Navíc jsme si naplánovaly večerní lyžování, který jsem si hodně chtěla zkusit. Dokonce jsem se šla zeptat do pokladny, jestli večerko bude, když ten sníh nic moc a poprchává. Paní v pokladně mě ujistila, že určitě bude za každého počasí, kromě totální oblevy - a my to nakonec stejně zapekly. Únava je prostě svinstvo. (Zejména, když si ještě sjedete poslední svah v domnění, že když vlek jezdí do čtyř, normálně zvládnete vyjet nahoru - a úderem čtvrté se vlek zastaví a vy musíte ten kopec v přezkáčích s lyžema na ramenou vyťapkat po svejch.) Místo večerního lyžování jsme si nakonec jen tak lebedili v posteli u pohádek. Schválně píšu lebedili, protože se k nám přidal i kolegovo Honzík.
Což bylo Starší štěstí, protože přišel přesně ve chvíli, kdy jsem měla chuť jí přerazit. Jen tak ze zvyku jsem holkám překontrolovala věci a málem jsem se přeskočila vzteky. Zatímco Emi si naprosto dospěle rozvěsila věci na ramínka, Starší oblečení jsem nacházela různě po pokoji v různých stádiech zmuchlanosti a totální durchovitosti.
"Staršinko, jakpak to mokré oblečení?" pravila jsem tónem, který Emi přiměl zbystřit a pobaveně sledovat, co bude dál.
"Hm," odvětila Starší od mobilu a já se nadechla.
"Pal si rozvěsit ty věci na topení," vybídla Emi Starší a mě nabídla čokoládu.
"Já jí zabiju," zase jsem vydechla a jen s ohledem na Honzu bezeslova odnesla mokrou bundu, kalhoty a rukavice dát sušit k Páje.
Honzík s námi zůstal i po večeři, kdy jsem si vyškemrala pustit Pána času a Emi vytáhla žolíky. Nebýt toho, že si pro něj přišel táta, ani by nás nenapadlo, že už je nejvyšší čas jít spát.
V sobotu jsme se zase rozdělily do družstev L (lyže) a S (snowboard) a tentokrát Starší na prkně vydržela celý den. Což mě vlastně naprosto vyhovovalo, protože a) konečně jsem čekala u vleku já na ně, b) mohla jsem se soustředit jen na své umění - neumění. A ano, ty chvilky, kdy mi lyžování pěkně šlo a tiché švuš huš křřř, které vydával sníh pod lyžemi, mě naprosto uspokojovali. Tedy, vždycky, když jsem se potěšila, jak pěkně mi to jde a měla jsem nejvíc ten "jo, jsem cool, dobře já" pocit, nabila jsem si hubu, ale co už. Taky jsem jednou chtěla zafrajeřit před takovým poměrně sympatickým pánem a jeho kamarádem, kterého ten pán očividně učil lyžovat. Ano, byl navázán oční kontakt, ano, bylo na mě hleděno lehce závistivým "koukej, jak to umí" pohledem. Vědoma si té role, té zodpovědnosti, že jsem vzorem, zvolna jsem se rozjela, sledována dvěma páry očí. Dobře jsem se cítila. Přesně do té doby, než jsem si v polovině svahu nabila hubu (a ne, nesletěla jsem ukázkovým pádem, nespadla jsem nijak kaskadérsky. Prostě jsem se rozplácla na svahu jak žaba). Korunu jsem tomu nasadila, když jsem se pracně vyškrábala zpět na nohy a znovu se rozjela. Načež jsem neomylně vjela do cesty učícímu se kamarádovi toho sympatického pána a hubu si prozměnu nabil on kvůli mě. Oční kontakt se od té doby odbýval stylem - jo, je to dobrý, má od nás dostatečnej odstup :-D (Pokud by teď někdo čekal nějaké hluboké morální ponaučení, tak vás musím zklamat. Nebylo, není a nebude.)
A zase jsme si projezdily celičký den a zase jsme si naplánovaly večerní lyžování a zase to úplně nevyšlo.
Ani ne proto, že Staršinka dokázala zalézt pod peřinu a vytuhnout dřív, než jsem za nimi dorazila z lyžárny, jako spíš pro ten hroznej slejvák, který se spustil úderem čtvrté odpolední a neustal do pozdního večera.
Místo večerního lyžování jsme si s Pájou domluvily večerní békání. A překvapivě deset vteřin předtím, než mě napřed Ostrava!!! navnadila a Emi po příchodu do pokoje nezávisle na Ostravě!!! začala lákat ke Carcassonění. Nakonec jsme zvládly oboje. Já a Emi jsme si na chvíli zašly k Páje a Rendovi a pak jsme Starší ukecaly na pár her.
(Ukecat Starší na cokoliv byla docela dřina. Nemyslím co se týče lyžování, ale spíš odpoledne. Primárně jsem na hory začala jezdit proto, abych mohla se Staršinkou trávít víc času. Je prima mít ji chvíli jen tak pro sebe, ráda si s ní povídám a poslouchám ji. Teď, pokud jsme spolu nelyžovaly, byla zalezlá v pelechu s mobilem a na mě zbyla Emi a ostatní. Což bylo taky fajn, ne, že ne, jen jsem prostě doufala, že budeme se Starší víc. A nejsem si jistá, jestli jsem trávila čas s jinými lidmi, porotože si Starší zalezla s telefonem, nebo jestli si Starší zalezla s telefonem, protože jsem trávila čas s jinými lidmi.)
Ale jinak byl ten víkend strašně fajn, i když sněhu bylo nejvíc ve čtvrtek a pak postupně odtával, i když nedošlo na večerní lyžování, i když jsme vzdaly nedělní lyžovačku a domů jely už dopoledním vlakem.
Každopádně (a sama nevěřím, že to píšu) už se nemůžu dočkat, až příští rok vyrazíme zase. Jen doufám, že příští rok bude počasí vypadat stejně jako ve čtvrtek a ne jako při odjezdu:
