A zase ty Budějovice...

Korona se s koronou sešla... Tedy, co to plácám. Rok se s rokem...
Ne, od naší poslední návštěvy to ani rok netrvalo, ale znáte sami, jak umí být čas potvora rozmazlená. Někdy letí, někdy se táhne. 
Letos se nám táhl, protože jak už jsme návštěvoví a výletoví, letošní Covidolypsa nám trošku zahýbala plány. Ale konečně už se rozjíždíme, konečně už si můžeme užívat.
Rebi mohla konečně dorazit na víkendíček k nám a my jí konečně mohli návštěvu oplatit. Přesněji řečeno - mohly. Protože tentokrát jsme Chotě po zralé vzájemné úvaze zanechaly doma a za Rebi se vypravily jen my tři. 
Povětrnostní podmínky byly velice příznivé. Posuďte sami:
okluzní fronta: 356-42, 359-44, 360-30
teplá fronta: 350-38, 345-34, 341-33
výška, tlak, teplota, rosný bod:
570-954-7, 6-3, 6 2.760-725-9, 9-14
Lepší počasí jsme si nemohly přát. Samozřejmě, že bychom K Rebi jely i deštěm, vánicí a skz tři tornáda, ale takhle to bylo příjemnější.Navíc cestovat s děvčaty je čím dál příjemnější záležitost, pryč jsou "Užtambudem?!" doby, teď jsou holčičky parťáci a Starší navíc i v případě potřeby solidní navigátor. Tentokrát i DJ. Ty časy, kdy byly spokojené, že jsem jim nahrála na CD dětské písničky, jsou v nenávratnu a jedou si svojí muziku. Teď si na flashku nahrála něco písniček, aby si je mohla cestou pustit. A ač jsme se původně domluvily, že jednou přehrajeme flashku a pak si pustím, co chci já, jely jsme ty její písničky dokola, protože mě až na dvě výjimky její výběr bavil. Starší chudák celou dobu opatrně sondovala, jestli mi to fakt nevadí, až mi jí bylo líto. Zdědila po mně i tuhle blbou vlastnost děsit se, abych někoho neotravovala.

Cestou k Rebi jsme bloudily jen minimálně - to když jsem odbočila u Výstaviště, ale nějak jsem si neuvědomila, že (stejně jako u nás) i Budějovické výstaviště má přední a zadní vchod. No, stane se. Taky jsme si nepamatovaly, v jakém patře Rebi bydlí, ale i s tím jsme si poradily a pak už nás čekala jen samá pozitiva (Dobble, Dostihy a jiná kultura) a sociální jistoty (báječné jídlo a spaní).
U Rebi nás čekaly úžasné zapečené brambory, které se asi taky naučím kuchtit, protože neměly chybu. I Mladší, která normálně nesnáší vajíčka, si pošmakávala, dokuď nezjistila, co do sebe vlastně láduje. A to jí ještě vadil jen rozpečený sýr, což mě potěšilo, protože jsem se hned mohla obětovat a sníst ho za ni. No a pak ten dokonalý Cheescake, na který Mladší z Rebi dyndala recept. Ještě jsem stihla poobdivovat, jak si Rebi doladila byt (díky novým skříním a komodě vypadá chodba jako zámecká vstupní hala, což je naprosto dokonalé) a pak jsme se vrhly na Dobble a Dostihy. Poučena z minulého nezdaru, hned jsem zavedla přísné restrikce, které jsem jen velmi opatrně rozvolňovala.

Páč nejsem sebevrah a jinak bych se Rebi nedoplatila, že jo?! 

Nejvíc mě ovšem rozčiloval Mladšinčin přístup k penězům, takzvaný: poházej je na hromadu. Po hodině jsem to nevydržela a s výkřikem: "Mám tak silnou OCP, až mám v podstatě COP," jsem Mladšince bankovky pěkně roztřídila a vyskládala zpět na stůl v úhledných hromádkách. Na což Mladší zareagovala tak, že úhledné hromádky se sveřepým výrazem opět promíchala na jednu velmi neuspořádanou haldu. Mohla jsem jen konstatovat, že mi z mé COP právě vytvořila PCO. a snažit se moc tím směrem nekoukat.

Večer jsme zakončily pohádkovou romanťárnou Kouzelná romance (protože Patrick Dempsey, že jo), přičemž jsme ani nestihly dohrát dostihy. Ale jestli jsme měly v sobotu stihnout všechno, co jsme si plánovaly, nebylo lze jinak. To člověk prostě musí přinést nějakou tu oběť. Do itineráře na další den jsme totiž kromě Velikonočních kraslic vecpaly i návštěvu Krumlova, za což jsem byla Rebi velmi vděčná. Už jsem se někdy zmínila, že miluju Krumlov? Miluju Krumlov 

V sobotu ráno jsem se spokojeně povalovala na gauči s jednou z mnoha knížek, které mi Rebi připravila na hromádku, dokud nebyl čas k snídani. 
U rohlíčků, dnes obvzláště vypečených, pro které Rebi obětavě běžela do obchodu, aby měla milostpaní Barjohová servis až nezasloužený, jsme si poklidně relaxovaly nejprve bez holčiček. Bylo prima mít Rebi chvilku jen pro sebe. Holčičkám se sice nechtělo vstávat, ale zase nás čekal výlet, tak chudinky musely .
A musím je pochválit, celý víkend byly až na malé výjimky báječné, milé, štěbetavé a vůbec takové, jak si vždycky představuju úžasné děti...

Začaly jsme hezky pěkně lovem kraslic v hlubockém zámeckém parku. Putování za kraslicemi jsem Rebi vždycky záviděla, proto jsem měla radost, že na nás letos i přes Koronu počkaly. Rebi nám navíc vybrala tu nejhezčí trasu a holky poctivě vyplňovaly křížovku v plánku, který nám Rebi zakoupila v infocentru na začátku trasy. Bylo trošku zvláštní na ulicích Hluboké ze začátku nepotkat živou duši a i v parku se míjet jen s minimem turistů, ale, abych se přiznala, vůbec mi to nevadilo. Tím spíš jsem si užívala procházku parkem ("Jé tady si poskakovala Šípková Růženka..." "Tady si Dyk vybíral nevěstu..." "Nebuď trapná, mami!!! A NEZPĺVEJ!!!"). 
Měly jsme spoustu času, počasí přesně tak akorát, stihly jsme si u hledání i povídat... prostě ideální procházka.
Jako bonus jsme na ostrůvku našly pravděpodobně posvatební zbytky, u kterých se mi holky odmítly vyfotit:

A krátce po tom, co jsem Rebi převyprávěla historku, jak jsem chtěla v březnu holčičkám ukázat místo s konvalinkami, které kvetou až kolem června, mi padl pohled na listy u cesty a ejhle. Byly tam:

Další úlovek, který nás pobavil, nesl dokonalý název: Návštěva z Plzně:

 Z Hluboké jsme se přesunuly do Krumlova. Tady se mi povedl naproto husarský kousek, který v naší rodině nemá obdoby. Byla jsem na sebe hrdá až pyšná a bojovala jsem s touhou vše zadokumentovat a poslat Choťovi. Aby viděl. ABY VIDĚL. Protože zaparkovat na hlavní, na dosah všech přístupových cest do centra, to se JEMU nikdy nepovedlo .
V Krumlově jsme samozřejmě musely zahájit obědem Na louži. To jinak nešlo. Louže a Krumlov, to je to samý jako Suchý a Šlitr, Bob a Bobek, citrón a zmrzlina. Není jedno bez druhého. Tentokrát jsme dokonce měli místo skoro hned a obsluhoval nás stejný příjemný číšník jako vloni. Celkově neměl ten oběd chybu, když nepočítám malý zádrhel při placení. Sice jsem se Rebi snažila vysvětlit, že host je v této chvíli ona, ale nakonec jsem, ač nerada, musela kapitulovat před jejím pobaveným klidným úsměvem. To je mimochodem pěkně zákeřná zbraň, tenhle úsměv. Je zhruba na úrovni Kocoura v botách a nejde mu odolat. Měla by se na něj vztahovat Ženevská konvence.

Z Louže jsme zamířily rovnou do kamínkárny. A zase jsem měla ten trochu snovej pocit, když jsme se nemusely prodírat davy turistů, ale celkem v klidu se mohly procházet. Ne, že by byl Krumlov přímo městem duchů, ovšem daleko k tomu neměl.
Při procházce Latránem vedoucím ke kamínkárně a k zámku nás překvapil průvod v dobových kostýmech, s bubeníky a pištci. Jak jsme se později dozvěděly, vzhledem ke zrušení Slavností růže, byl kostýmovaný průvod připomínkou toho, co bývalo a mohlo být.
Přiznám se, že mě to velkou radost nedělalo, protože zrovna tenhle typ bubnování mi nahání husí kůži a vyvolává nepříjemné pocity. Má to být hezké a všichni to obdivují, já mám strach. Což ale je můj problém, že. A navíc jsem se hned mohla uklidnit přehrabováním kamínků a vybíráním těch nejhezčích do sáčků. 
Z kamínkárny jsme se volně přesunuly do prostor hradu. Komentovanou prohlídku jsme shodně zavrhly a vydaly se zkoumat hrad jen po vlastní ose. Našly jsme i podzemí, kde byly pořád ty samé úchylné sochy jako předloni, přičemž pohled na ně mě znovu přiměl k úvahám, že bych rozhodně nechtěla být v hlavě jejich autora. Jsem přesvědčena, že ten člověk má velký problém a nejspíš si z dětství a zejména z období dospívaní vleče těžká traumata.
Vytáhly jsme holčičky do zámeckého parku, kde už se nám začaly trošku šponovat, protože přeci jen byly unavené. Ještě kamarádsky vyfotily Rebi a mě u kašny (pobavila jsem Rebi, když jsem ji v podřepu osočila, že si užívá, když je konečně chvilku větší než já) a pak jsme se vydaly na cestu k autu. 
Nakročily jsme na cestu, ale pod průhlednou výmluvou, že oč je zkratka delší, o to je náročnější, obešly jsme zadní východ k parkovišti a kdo by to řekl: vrátily jsme se zpátky na nádvoří. Takže vlastně návštěva věže, holčičkami těžce zavrhovaná, mnou silně podporovaná, vyšla jako logické zakončení prohlídky Krumlova.
S už hodně unavenou Mladší jsem se domlouvala, že na nás počká na lavičce, když jsem periferně zahlédla Rebarborku, jak nenápadně mizí směrem k pokladně.
"Můžeš mi říct, kam se hrneš?" okřikla jsem ji a přidala do kroku. Rebi též. Já zrychlila, Rebi zakličkovala, abych ji nemohla předběhnout. Do prostoru pokladny jsme vběhly rozchechtané a jak jsme přišly, tak jsme zase odešly, protože vstupenky na věž se prodávaly úplně jinde. "Můžete mi LASKAVĚ říct, proč jsme tak běžely?" vyzvala nás naštvaně udýchaná Starší. No protože proč ne, že?
Na krumlovské věži jsem byla naposledy tak před patnácti lety, proto mě fakt překvapilo, co všechno se změnilo. Návštěva věže je spojena s prohlídkou nově vytvořeného muzea, které samo o sobě za jednu prohlídkovou trasu. Příští rok si budu na muzeum muset vyčlenit víc času, tentokrát jsme přišly v podstatě krátce před zavíračkou a jestli jsme se chtěly dostat i na věž, musely jsme chvátat.
Ach bože, výstup na věž. Proč já si jen pokaždé vymyslím nějakou takovou podobnou úchylárnu? Těch schodů, šmarjápano. Kdy já už se konečně poučím?
Pohled na úchvatnou scenérii Krumlova byl sice slušnou odměnou, ale prostě ty schody... Na jedné z podest věže jsem prudce zazáviděla při pohledu na fotografie dokumentující dění při různých akcích. Historické průvody a divadelní představení vzal ďas, ale oni si tam jeden rok zřídili přejezd z věže na další kopec. Och bože, to muselo být dokonalé. Do toho bych taky šla!!!!

Jak už nám tak padaly parkovací karty, i při návratu jsem zaparkovala naprosto dokonale - skoro před Rebiným vchodem. Měla jsem z toho radost, ne že ne. Holčičky se nám povedlo tak uťapkat, že každý krok, který nemusely udělat, byl fajn.
Po večeři jsme se shodly na tom, že když už máme ten den kultury, kašleme na společenské hry a večer strávíme u DVD. Jako ano, vznikly menší třenice na téma: tak co si pustíme, ale toho Posledního skauta jsem si uhádala a uhájila. Akorát tedy až během průběhu filmu jsem si uvědomila, jak vulgární a osmdesátkově drsnej ten film je, což mi poněkud kazilo dojem. Jakože co to těm dětem pouštím, že jo?!  Ale holčičky očividně nějakou výraznou újmu neutrpěly, koneckonců, on zas velký rozdíl mezi Posledním skautem a všemi těmi Hrami o trůny a Avengers není...

Nedělní ráno se povedlo úplně stejně skvěle jako sobotní. Snídaně s Rebi na pohůdku, pak probuzení dětí...  a nakonec výletíček.

Tentokrát to byla ZOO Ohrada, kterou považuju za jednu z nejhezčích ZOO. Je krásně kompaktní, celkem vtipně řešená, má spoustu prolejzaček pro děti a je dost edukativní. Miluju slovo edukativní. Je kratší než "výchovné a poučné" a navíc, když ho používám, připadám si velmi edukovaná 
Napřed jsme ovšem navštívily Pohádkové podzemí. Už paní v pokladně byla příjemná a milá, v hale zámku nás dva průvodci nasměrovali k naší části prohlídky, slečna u vchodu do podzemí nám krátce pověděla, nač se máme těšit... bylo vidět, že se všem stýskalo po návštěvnících. Pohádkové podzemí je sice malinkaté a spíš pro mladší ročníky, než jsou naše holky, ale celkem ta prohlídka stála za to. Nejvíc se mi líbil domeček sedmi trpaslíků, ten mi přišel vážně vtipně řešenej a pak taky pekelná místnost. Konečně jsem zjistila, jak funguje trik s hlavou na podnose:

Z Podzemí jsme konečně vyrazily do ZOO a já vážně budu muset přestat s přivoláváním situací. Když jsem v sobotu povyprávěla o konvalinkách krátce předtím, než jsme na ně nečekaně narazily, bylo to roztomilé. Když jsem dnes cestou z parkoviště Rebi vyprávěla o loňské návštěvě ZOO v Králově Dvoře (kde jsme v slabém deštíčku koupili vstupenky, aby se následně po tomto aktu rozpršelo tak, že jsme přes dešťovou clonu a kaluže neviděli ani na cestu, natož na zvířata) a ten samý scénář jsme si zopakovaly i teď, bylo to už trošku strašidelné.
Ale nedaly jsme se a ZOO jsme si prošly vpodstatě celou.
Řádně jsme se zasekly u lemuří rodinky. Ta bylo totiž naprosto dokonalá, že bych ji vydržela sledovat mnohem delší dobu. Hlavně dva minilemuříci byli boží. Dost mi připomínali holky, když byly ještě malé.
Taky jsme objevily jednu nadživotní sochu, kterou jsme prostě musely vyfotit pro naší Strašilku.
A i navzdory počasí bylo vidět poměrně dost zvířátek, což mě mile překvapilo. Vlci tedy ne, ti byli schovaní, ale rosomáčí duo mě pobavilo skoro stejně jako ti lemuři.
Je fakt, že já jsem spíš ten návštěvník "celkově kochacího typu", protože si ze spousty výletů pamatuju hlavně pocity. Úplně neřeším, jestli jsem viděla jelena siku nebo muflona, jestli kočku domácí nebo divokou, jestli čápa marabu nebo orla bělohlavého. Pozoruju celkově okolí a i v ZOO se dokážu nadchnout ze záhonku lesních jahod

nebo jen vytvořeného koutečku japonské minizahrady či výběhu pro vlky, ač vlka nevidět.
Takže jaký všechny zvířátka jsme viděly nebo neviděly vám neřeknu, protože si to až na výjimky nepamatuju a je mi to fuk. Bylo to hezký, jen ke konci už mě dost prudil déšť.
Měl ovšem jednu dokonalou omluvu. Vzhledem k tomu, jak STRAŠNĚ jsme v ZOO promokly, prostě jsme se MUSELY u Rebi zdržet. 
Původní smutný plán byl vyrazit domů po obědě, ale přece nenecháme ty nebohé děti uhnat si zápal plic z nastuzení, ne?
A tak jsme si pošmákly na Rebiných Ondráších (no dobře, přiznávám se, byly tak dobré, že jsem před Rebi skoro klečela, aby je dala co nejdál ode mně a stejně jsem pak chodila a užírala, jako bych se už nikdy neměla dostat k jídlu), pustily si pohádku a až pak vyjely domů.
Ještě že holky nemusí do školy a tak nám krásně to nespěchání vyšlo.

Celkově šlo zase o naprosto dokonalý víkend (sobecky připouštím, že ač Chotě miluju, rozhodně si občas výlety užívám bez něj, protože už dávno jsem si všimla, že se snáz dohodnu s kamarádkou než s chlapem) a nejvíc se nemůžu dočkat, až k nám Rebi přijede na poslední červnový víkend, abychom si užili všichni společně zase pár hezkých dní