Jsem zpět

 Nepsala jsem už tak dlouho, že jsem se bála, abych se vůbec dokázala přihlásit. Ale heslo si pořád ještě pamatuju, z mobilu mi k tomu hraje jasný Káčko Christian Kane,  takže OK, jsem zde a jedeme.

A protože už mi bylo několikrát vyčteno, že si nemám z Rebi dělat svou tiskovou mluvčí, čím jiným začít, než její poslední báječnou návštěvou u nás (jako by její návštěvy u nás nebyly jiné, než báječné, že?!)
Tentokrát byl Rebin víkend vážně dobrodružný. Nejenže měla, chudinka naše, neuvěřitelné trable s cestováním, až už Choť navrhoval, že pro ni radši zajede autem, protože tohle snad není možný, ale navíc ji čekala drsně hudebně akční sobota.
Pravda, tady jsme šli s Chotěm trošku proti sobě, protože zatímco on Rebi lákal na koncert Poutníků ve Velichově, já podrývala jeho autoritu a přesvědčovala Rebi, že pokud se na navrhovaný plán úplně necítí, ať to klidně Choťovi odmítne. Zlatá Rebi si udržela ve WA konverzacích přehled a rozhodně mě Choťovi nepráskla. Aspoň tedy o tom nevím. 
Ne, že bych nechtěla vidět a hlavně slyšet Poutníky, spíš mě děsilo to, že, jak jsem zjistila, šlo o mini Country festival, kde jsem ostatní kapely vůbec neznala, navíc Velichov je od Plzně několik hodin cesty. Což znamená celodenní výlet, s neznámou možností stravování, pro Rebi s hudbou, která vůbec nemusí být jejímu srdci blízká. Ale zabraňte Choťovi v plánování, když mu jarní vítr nasadí toulavý boty 

Trošku mě uklidnil rozhovor s majitelem hostince U Lípy, kde se měl Country fest konat. Kromě toho, že měl pan Bitman po telefonu strašně sympatickej hlas (a na hlasy já jsem ulítlá, to si všichni pamatujeme) zněl jako člověk, pro kterého nic není problém: "Celiak? No... když je tu akce, tak nevaříme, bude jen jídlo u stánku. Hamburgery, ty budou stopro lepkový, klobásu vám nezaručím, tu nemám domácí, ale bude koleno. To je bezlepkový určitě!" Na jídlo nakonec ani nedošlo, ale ta možnost tu byla.

Zatím jen nastal pátek, den Rebina příjezdu. Čínu ala Standa Šůs jsem schovala do ledničky, protože Rebi tvrdila, že ji máme sníst a nečekat na ni, ale to by nešlo. Jíst čínu bez Rebi? Blbost. Místo toho jsem se pustila do přípravy bramboráků, aby mohla pár uzobnout, i když tvrdila, že večer už nejí.
"Tak jak to tedy bude?" ptala se nešťastně Starší, když bylo hodin jako na kostele a my jedli úplně jiné jídlo, než které mělo být. "Přijede ta Rebi nebo ne? Já už jsem z toho celá zmatená."
"Copak ty. Ale Rebi jak z toho musí být hin," uchechtl se Choť, který už věděl, že je Rebi přibližně někde u Nepomuku, v podstatě za humny.
"Neboj, přijede," ujišťovala jsem Staršinku. "Já jí nabízela, že přijedeme za ní, ale už sedí ve vlaku a za chvíli si ji jedu vyzvednout na nádraží."
"No proto," udělala Starší gesto a zmizela si do pokojíčku. Vylezla, až když byla Rebi bezpečně doma.

Tedy, u nás. Při vědomí, že v sobotu odjedeme na celý den, si chtěly holčičky Rebarboru užít.

Ráno jsem si pro jistotu nařídila budíka, protože nás čekal náročný den. Být to na Choťovi, vyjeli jsme vstříc zážitkům už před snídaní, ale tady jsem byla nesmlouvavě až nekompromisně přísná a trvala jsem na odjezdu až po obědě. Však já Chotě znám. Je-li na výpravě, nepotřebuje jíst, pít, ani nic jiného a zapomíná, že ostatní mají své potřeby. (Jela -li Mladší coby děcko s Chotěm na nějakou akci beze mně, vždycky jsem jí připomínala, až bude mít hlad, ať si dojde tatínkovi říct a nebojí se si nějakou stravu od něj vydyndat.)
Stejně jsem nakonec oběd podávala o něco dřív, aby byl Choť v klidu a neremcal. Však víme - jarní vítr, boty toulavý 

V autě jsme naladili Poutníky, aby Rebi nasála trošku té atmosféry a vydali se na Manětín. Sice jsme měli v plánu přímo prohlídku zámku, protože Rebi uvnitř nebyla nikdy a já jen před drahně lety, kdy se na Manětíně ženil kamarád, takže si z prohlídky pamatuju jen, že byla hrozná zima, ale nakonec jsme, po poradě s milou a ochotnou slečnou v pokladně, zakoupili lístky na prohlídky zahrady. Když je prohlídka jen jednou ročně, že jo. Při trpělivém vyčkávání na prohlídku jsem si všimla celkem sympatického chlapce, který se vláčel s barely vody. Soustrastně jsem se na něj pousmála, on se rozzářil a hned se k nám radostně hnal. Trvalo pět dlouhých vteřin, než mi docvaklo, že chlapce znám z tábora. Pravda, byl tam už coby velký dítě a patří spíš do té o generaci mladší party, ale byl to Tom a mohli jsme prohodit pár vět, než zase zmizel za prací. (Choť se posléze přiznal, že vůbec netuší, o koho šlo, takže na tom ještě nejsem s pamětí tak špatně. Jo, čtyři roky věkového rozdílu jsou prostě znát :-D)

Ruku na srdce - prohlídku zahrady jsme si klidně mohli odpustit. Lidí jak s*aček, vítr takový, že pokud jsme nestáli metr od průvodce, neslyšeli jsme nic a s výjimkou oranžerie jsme se v zahradě nedostali nikam, kam bysme se nedostali i bez průvodce. Který byl mimochodem na celé prohlídce to nejzábavnější. 
Trošku nám přišlo zvláštní, proč pokladní zdůrazňovala: "Na prohlídku zahrady si vás vyzvedne PAN PRŮVODCE," přičemž si nás vyzvedla slečna průvodkyně, ale když slečna průvodkyně krátce odňal respirátor a představil se, pochopili jsme, že princ Rudolf nepřijel. Nevím, kdo z mých dvou společníků první vyslovil tu domněnku, že průvodce je celý Alex z Bikerů, ale pravdu měl a já je oba zapřísahala, ať se proboha nesmějou, kdykoliv ten člověk promluví. Byla to dřina, připouštím. Ale chlapec se snažil, ani se moc nezakoktával a neustále přítomnou slovní vatu jsem mu odpustila při vědomí, že nemůže mít všechno nadrcený na jedničku, když zahradu provádí málokdy. Z prohlídky jsme nakonec prchli ještě před jejím koncem - nějak nám nepřišlo, že bychom se mohli dozvědět ještě něco zajímavého. Napadlo nás totiž, že by vlastně mohla vyjít i prohlídka zámku, která začne za pár minut. Začala - ale bez nás. Protože už byly vykoupený lístky. Já byla trošku naštvaná, Choť se mi vysmíval a Rebi mě uklidňovala, že si prohlídku zámku necháme na příště. A protože mě Choť potřeboval mít v klidné a smířlivé náladě (přeci si nenaštve navigátora), svolil k návštěvě místní pizzerie. Jedno kafe, birell a byla jsem zase v pohodě.

Cesta do Velichova není za dne vůbec marná, má pár pěkných zákoutí, ovšem Choť MĚL CĺL a to jsou pak marné moje náznaky typu: "To je Andělská hora. Tam Rebi ještě nebyla." Mohla jsem být ráda, že nám Choť zastavil na čúrpauzu. 
Ani v Radošově nám nezastavil u mostu, jen nám ho zdálky ukázal a frčeli jsme dál.
Hostinec U Lípy jsme našli na první dobrou, parkování až na druhou dobrou, protože ač do začátku koncertu zbývalo ještě drahně času, parkoviště u hostince bylo komplet plný a my nakonec museli zaparkovat až u úřadu. Ale ono to zas tak daleko nebylo. Choť měl samozřejmě nenápadné narážky, takže jsem musela uznat, a tentokrát celkem právem, že nebýt jeho mánie být všude o tři hodiny dřív, nenašli bychom ani místo na zaparkování, ani místo k sezení. Takhle jsme se vecpali k jednomu párečku pod deštník a dobře jsme udělali, vzhledem k tomu, že neustále tu méně tu více poprchávalo. 
Prostředí U Lípy bylo naprosto perfektní, tipuju, že tu jedou i letňáky a podobné venkovsky společenské akce.
Sympaťák u vstupu s námi kamarádsky polaškoval (a Chotě okamžitě odhadl na Plzeňáka, čímž mě docela pobavil) a jak jsem později zjistila, nešlo o nikoho jiného než samotného pana Bitmana. Jan Bitman, práce všeho druhu. Hostinský, organizátor... a člen kapely Tsunami.
Která zahajovala festík. Tahle parta mě okamžitě naladila na tu správnou vlnu a já si spokojeně užívala večera s Chotěm, kamarádkou a bezvadnou muzikou. Tsunami hráli staré klasiky, ale měli drajv a šťávu a bylo vidět, že je to baví. Bitman zářil jako sluníčko, když po koncertě poletoval po okolí.
Pravda je, že hned nadcházející seskupení mě poněkud otrávilo. Na bodře hospodské žerty nejsem úplně cílová skupina a fakt mě jejich vyjadřování ani způsob hraní moc nebavilo. Začala jsem se propadat do svého zavilého nihilismu, úzkostlivě jsem sledovala Rebi s Chotěm, jestli je to i pro ně takové peklo (bylo) a abych se úplně neotrávila, našla jsem si jinou zábavičku. Kromě místních country tanečníků, kteří se nebáli vyrazit na plac, jsem sledovala zvukaře. Zvukař byl můj miláček. Protože, jak jsem vysvětlila Rebi, chlap, kterej se nevzdá tváří tvář protivenství, je můj hrdina. Tenhle by zasloužil Železnej kříž, místo toho jsem neodolala a šla mu koupit pivo. Protože si ho fakt zasloužil. (A hlavas Fernetiků si pak u mě udělal malé bezvýznamné plus, když jsem ho hodně pozdě zažila, jak se nenechá od fanynky zlákat na panáka. "Ty teď jedeš v nealku?" zatvářila se opovržlivě a on se jí jen suše dotázal, jestli tuší, jak rychle policajti za chlast sbíraj řidičáky. Takže hovado je zřejmě jen na pódiu a jinak ho zbytky soudnosti neopustily).
Pak přišli na řadu Poutníci. Ačkoliv jsem se na ně těšila, taky jsem se trochu bála, jací budou. Protože je mám naposlouchaný ještě z těch starejch dob, jejich kazety točíme dokola, ale "novoverzní" Poutníky vlastně už neznám. Nebo ještě neznám? No to je jedno, hlavně, že nezklamali. Ač v sestavě značně okleštěné oproti dřívějšku, ač se mi při produkci jejich hlavního zpěváka do hlavy vkládaly představy muzikálů nebo Disneyovských pohádek, ač dali jen pár starých hitů (dokonce jsem konečně dokázala skousnout Panenku, kterou dost nesnáším, ale v podání Kuby Bílého se mi líbila), pořád jsou zatraceně dobrá kapela, s kvalitními texty i hudbou. A jako bonbńek si připravili klasiku v Bluegrassovém hávu. Jaká je pravděpodobnost, že ze všech klasik, které každý rok nazkouší nově, si zrovna letos vyberou Rebino oblíbené Čtvero ročních dob? Tak jedna k miliónu, že jo. No jasně, protože šance jedna k miliónu vždycky vyjde  Rebi nevěřila, já se smála, že když je na rozmazlovacím víkendu, tak se vším všudy a Choť byl spokojen, že jeho nápad má takový úspěch.

Jestli jsem si myslela, že Poutníky pro mě večer skončil a poslední skupinu prostě ze slušnosti nějak přežiju, protože je trapné odcházet, když sedíte v podstatě v první řadě, pěkně jsem se spletla.
Poutníci prominou, ale Album byli ten správnej hřeb večera. To byl ten správnej bluegrass, to byla ta pravá americká country, to bylo TO ono. Nadšeně jsem tleskala, pískala a kdybych mohla, narvu si hlavu do repráků, aby mi neutekl jedinej tón. Jo, Albumáci byli podle mě absolutně perfektně skvělí. A zahráli mi i pár písniček, které už jsem dlouho neslyšela. Karolínu (dokonce i ve slovenské verzi), Teach your Children... A na úplnej závěr Beatlesácké Pleas pleas me. Bomba. Dokonalý. Fakt boží.
Cestou k autu jsem skoro tančila, nadšeně jsem těm dvěma vnucovala své dojmy a když jsem se zase rozplývala nad zvukařem, jen Choť ukázal rukou přes silnici: "Vždyť mu to můžeš říct  rovnou do očí. Tamhle ti jde." Tak jsem byla rozjetá, že jsem na něj přes silnici svoje poděkování houkla. A on vypadal, že má radost.

Zbývalo nám jen vymotat se v té hluboké popůlnoční tmě do civilizace. Cesta to byla lehce napínavá, vzhledem k Choťově rozkošnému zvyku nepoužívat dálková světla, a díky Apoleně, navigaci, kterou mě naučila při našem ostravském dobrodružství používat Rebi a která nachází opravdu nejkratší cesty. (Pravda je, že na některých zkratkách jen pevně opakuji: "Věř Apoleně." ovšem, přitom se v duchu modlím, aby šlo opravdu jen o místní zkratku, protože dost často se zdá, že skončíme někde na stavbě, JZD nebo v nejbližším lomu.) Ve chvíli, kdy jsme se dostali na varskou státovku a Choť zahlásil, že mu konečně začínají rozmrzat kolena (chudák to celé přežil jen v kraťasech a mikině, na rozdíl od nás, vybavených na zimu) se mi ulevilo a mohla jsem si v duchu přemýšlet o svým. Choťovi za volantem naprosto důvěřuju a i když sama řídím ráda a nemyslím si, že dobře, je-li na výběr, nechávám řídit jeho.
Domů jsme se dostali až po druhé hodině ráno, kupodivu jsme i zaparkovali jen asi deset minut od domu, což je na naši čtvrť slušnej úspěch, zahnali jsme Mladší od rozkoukaného Pána prstenů ("Můžu to dokoukat, tatínku?" "Ses zbláznila, ne?!" "Ale vždyť už zbejvá jen hodina a půl filmu...") a zapadli jsme vesele do peřin.

Ráno dokonce i Rebi vstávala později než my, ale vždyť byla neděle a moudře jsme si naplánovali odpočinkový a relaxační den. K čemuž patřilo i naše oblíbené hraní her. Pravda je, že od Výbušných koťátek nám po čase prchla Starší, vzteklá, že koriguju její smrtící touhu zničit ségru aspoň v kartách a od Doblle jsem zase já prchla k vaření, protože mě nebavilo pořád prohrávat. Nepomohlo mi ani, že jsem Mladší nenápadně přihazovala víc karet, než nám ostatním, ta bestie pořád vyhrávala .
Odpoledne nám uteklo jako voda a přišla ta nejprotivnější část neděle - ta, kdy doprovázím Rebi na vlak. Ačkoliv pokaždé celý víkend pusu nezavřu, cestou na vlak mám nutkavý pocit, že jsme si ještě neřekly všechno. Nemáme rádi, když Rebi odjíždí :-(
Ale, zaplať pánbůh, uávěra okresů je za námi, léto před námi a v srpnu nás čeká další společný víkend.
Tak ať už je tu!