Rodinná výprava ve třech

26. červen 2016 | 19.48 |

 "Čím dál častějc zjišťuju, že nesnáším místní lidi!"
"Kde?"
"Všude, kam přijedu!"

Což je jeden z důvodů, proč nerada jezdím s Choťem na akce.
Když se po několika letech začal vracet k šermířským kořenům, měla jsem vážně radost. Už jen proto, že jsem přesvědčená, že každý chlap má mít svého koníčka, aby neprudil doma. Čímž jsem si ale poněkud naběhla.
Choť má totiž pocit, že máme jezdit společně, jako jedna velká šťastná rodina. A tady je ten kámen úrazu. Jsme jedna velká šťastná rodina, ale společné akce se šermíři probíhají v tom duchu, že někam přijedeme, já vybalím stan a pak se celou dobu věnuju dětem, zatímco Choť se věnuje kamarádům a šermu. Navíc Starší nesnáší hluk a je už dopředu hysterická z představy, že se bude střílet. Což se samozřejmě střílí kdekoliv jsme, protože Choť je mimo jiné obsluha děla. To zase miluje Mladší. Skvělý, ne?
Už vloni jsme podobné společné sešlosti trošku zkorigovali, takže jsme se vypravili společně jen na týdenní pobyt a na ostatní akce vyjížděl Choťjen s Mladší a já se Starší zůstávala doma a jely jsme si po svým. Kino, bazén, nějaká návštěva. Pohoda.

Tentokrát jsme měli jet zase všichni, ale Starší tak dlouho kňučela, že se jí nechce, až dostala svolení domluvit si pobyt u babičky. Jak já jí záviděla. Trošku jsem měla cukání zůstat doma, poklidit byt a pak si tři dny číst, ale nakonec jsem jela. Hlavně proto, že  jsem doufala ve večerní pokec s Koňákovejma.
Cesta byla sice přes půl republiky, ale Mladší je bezva parťák na dlouhé trasy - neprudí, kouká si z okna, půlku cesty prospí. Žádné hádky, žádné "už tam budeme" dotazy, fakt pohoda. 
No a pak to bylo jako obvykle. Našli jsme ten správnej kemp a: "Choti, budeme teda stavět stan nebo ne?"
"Vydrž, já to zjistím." (Ještě včera tvrdil, že spaní budeme mít připravený.) "Tak si můžeme postavit stan támhle vzadu."
"A nebudeme ho muset ráno bourat?!"
"Vydrž, já to zjistím."
Vztekle jsem odjela s autem co nejdál a vynosila všechny věci, pevně rozhodnuta nebourat dřív,než v neděli. Choť mi celkem rozumně zmizel z dohledu a ani ke mně nepouštěl nikoho, kdo by mi chtěl při stavění pomoci dobrou radou. (Ještě si z loňska dobře pamatoval, jak se jeden z pánů cítil dotčen, když mi neustále vysvětloval, co dělám špatně, že to dělám špatně a proč to dělám špatně, aniž ruku k dílu přiložil a já si dovolila ho poměrně nevybíravými slovy poslat do jisté lokality mimo civilizaci.)
Na večeři jsme do místní restaurace vyrazili ve složení: Mladší, já, kamarád a jeho dcera. Choťovi se nechtělo, povídal si s kamarády, které dloooouho neviděl. A po večeři, která se protáhla, jsem rovnou odvedla Mladší spát. Pak jsem si na chvíli přisedla k Choťovi, jenže jak už jsem ten asociál, vlastně jsem si připadala mezi ostatními tak nějak nepatřičně a šla jsem si lehnout.

Ne, že by byl na mně někdo protivnej, nebo umlkala řeč, když si přisednu, naopak.

Ten pocit, že mezi ně nepatřím je hlavně a zejména jen a jen v mojí hlavě. Pro ně jsem Choťova choť, což je dostatečná vstupenka do party. Znám je, zejména některé, už poměrně dlouho a poměrně dobře. Můžu vedle nich sedět a společně vzpomínat na staré dobré časy, můžu poslouchat jejich historky z akcí, které jsem nenavštívila, můžu sedět u ohně a hrát na kytaru nebo zpívat jejich písničky... a stejně mám pořád pocit, že jsem někde, kde nemám co dělat. A tak se seberu a jdu spát. A říkám si, proč jsem tam sakra jezdila.
Protože druhej den je to to samý, jen s tím rozdílem, že mají navíc ten Velký Úkol, okolo kterého se všechno točí (což je samozřejmě v pořádku) a já od rána uklidňuju hysterickou Starší, načež si musím domluvit někoho, kdo mi v bitvě dohlídne na Mladší, protože já se Starší musím zmizet do bezpečné vzdálenosti, nejlépe tak kilometr až dva od místa konání. A Mladší je smutná, protože jsem jí neviděla v bitvě a Starší brečí, protože závidí Mladší, ale ty výstřely jí fakt ničí. A do toho Choť žije zážitkem a radši mi mizí z dohledu, protože já jsem nepříjemná a vzteklá, protože nedokážu zajistit, aby byli všichni moji milovaní šťastní a v pohodě a vlastně na Chotě žárlím, protože si jako každej chlap jede to svoje a starosti nechává na mně. A takhle my si na těch společnejch rodinnejch šermířskejch zájezdech žijeme, ačkoliv jinak fungujeme úplně normálně. 

Letos byla úžasná výjimka právě v té nepřítomnosti Starší. Mohla jsem se věnovat Mladší a navíc dorazili o Koňákovic se svým stádečkem. Paní Koňáková je báječná bytost, která netrpí šermířským syndromem - to jest vytahováním se. Paní Koňáková přiděluje úkoly, odpovídá na otázky a za všechno zodpovídá s takovou účelností, grácií a jednoduchostí, že jí občas nenápadně pozoruju, jestli jí někde neraší křídla. Paní Koňákovou miluje naše Mladší a miluju jí i já. V její přítomnosti si mé komplexy ani netroufají mi přijít na mysl, jednoduše proto, že mě zaúkoluje taky a je to.
Mladší do noci čekala, kdy dorazí Koňákovi a ráno vystartovala ze spacáku hned, jak zaslechla ržání koní. Slovila jsem si jí jen na snídani a když jsem jí vyprávěla, že jsem si ráno zaplavčila v rybníku, nedalo jí to a naběhla do něj taky, ale pak už se točila jen kolem koní. Bylo zvláštní pozorovat toho malýho dyspraktika, jak v kostýmku a s rozevlátými vlásky naprosto samozřejmě čistí koně a baví se s ním. A když jí paní Koňáková oznámila, že dostala funkci pážete, byla Mladší v sedmém nebi. 
A já měla najednou čas jen pro sebe, protože všichni měli svoji práci. Courala jsem si po tržišti, koupila si dva prstýnky, pro Starší přívešek a pak si četla, dokud neskončila první část programu. To jsem si pak s Chotěm, Mladší a  s kamarádkou a její malou na oběd do té samé restaurace, co včera. Docela mě pobvavil servírčin výraz, když mě zahlédla se stejnými dětmi, ale s jiným pánem a paní navíc. (Pak jsem večer přišla jen s Mladší, včerejším kamarádem a jeho přítelkyní a to už se servírka jen smála).
Na odpolední turnaj jsem koukala z bezpečné vzdálenosti a jen jsem polykala, když si Mladší jako správné páže doběhla pro koně, který shodil jezdce a odcválal do kolbiště. Chápejte, to páže pořád ještě vidím, když mi jí prvně ukázali. Když se na mně prvně usmála. Když jí rostl první zoubek. Když se potácela na vratkých nožičkách, v očích údiv, že stojí... A teď to miminečko v klidu vede přes kolbiště poplašenýho koně. Pomoooc...

No a pak turaj skončil, koně se odvedli do ohrady, aby mohli zrelaxovat... a tam přesně kamarádka pochopila, proč nesnáším místní.
Já: "Prosím, jděte dál od těch koní."
Místní občan: "A to jako proč?!"
Já: "No protože ten kůň potřebuje být v klidu."
Já: "Prosím, nestkejte tu selfie tyč koni k nozdrám!"
Místní občan: "A proč?!"
Já: "Protože se mu to nelíbí."
Místní občan: "A proč?"
Pan Koňák: "Vy jste neslyšel?!!!!"
Místní občan: udělá si ještě tři fotky a ustoupí, až když proti němu výhrůžně Pan Koňák popojde.
Vážně těm lidem nedochází, že jsou ta zvířata ještě plná adrenalinu a potřebujou si odpočinout? Navrhovala jsem udělat zapáskovat prostor kolem koní, ale Koňáci mávli rukou, že to stejně nepomáhá. Lidi si klidně podlezou pásky, protože oni si přece CHTĚJĺ pohladit koníčka. A tak jsme tam stáli a hlídali, aby se někdo nepřiblížil moc. Hned jsem si připadala zase jako v práci. Žádnej rozdíl.

Další důvod, proč nesnášet místní: Večer začala bitva, s pochodněmi, což je docela náročný, ne že ne. Zejména v tom plážovém písku je dost o hubu. Navíc začalo poprchávat... Fakt síla. A do toho místní frajer začal držkovat: "Ať už s tím jdou do píči. Já chci vidět ohňostroj. Ať jdou do píči, ať můžu vidět ohňostroj a jít."
Než jsem se odhodlala poslat do těch stejných míst já jeho, bitva skončila a začal ohňostroj. A vážně mě štve, že jsem tomu chytrolínovi nic neřekla. Však jestli chtěl vidět ohňostroj, mohl na něj koukat z hospody a neznevažovat práci těch druhých.

Po ohňostroji jsem šla uložit Mladší, byla už unavená a promoklá, s chutí se zavrtala do spacáku. Já z nějakého záhadného důvodu pojala nápad, že bych se mohla připojit k Choťovi. Jako vždycky probírali v partě "co se povedlo a co se nepovedlo" a u toho jsem byla zbytečná. A vlastně i přebytečná, takže jsem se zase vrátila do stanu a doufala, že tentokrát mě ve tři ráno nevyžene Choťovo chrápání ze stanu do auta, jako včera. Což jediné se mi podařilo. Ne, že by nechrápal, ale tentokrát už to šlo se zatnutejma zubama vydržet.

V neděli jsem byla fakt šťastná, že už jedeme domů. Když jsem si tak v noci probírala plusy a mínusy našeho víkendu, došlo mi, že pro všechny zúčastněné bude pro příště lepší, když se nenechám ukecat na další bitvu a zůstanu doma. Jednou za rok je tak akorát.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře