Barjoha | Rambo

 Jak jsem tak kecala s tátou v jeho pokoji a obhlížela mu nové knižní přírůstky, padl mi do očí název RAMBO.
"To jako vážně?!"
Táta vstal a podal mi tlustou bichli: "No jo. Půjč si ho."
Rambo mě nikdy nebral, viděla jsem ho kdysi dávno a nepatřil zrovna k filmům, které by mě lákaly pustit si je znovu, ale knížku jsem si, spolu s dalšímí, půjčila.
Pár dní na mě trpělivě čekala, než jsem se rozhodla, že to s ní zkusím. A stalo se něco nečekaného.
Ta knížka mě chytla a nepustila. Najednou totiž ten příběh začal dávat smysl. 
Jakkoliv to zní divně, pochopila jsem, proč Rambo udělal, to, co udělal a proč se choval, jak se choval. Nemluvě o šéfovi policie Teaslovi. To je to kouzlo knih. Je v nich víc času a místa na vysvětlení. 
Ve filmu byl šerif jen namyšlenej buran, co si dokazuje svou důležitost. Nic víc, nic míň. V knížce je to chlap, který přišel v mládí o oba rodiče, opustila ho žena... A najednou se objeví tulák. Někdo, na kom si může šerif dokázat, že je pořád někdo, kdo má věci pod kontrolou...
Na druhé straně je tu John Rambo. Veterán z Vietnamu, trpící posttraumatickým syndromem. Jako většina z nich. Bojovali ve válce, o které byli přesvědčováni, že hájí zájmy jejich vlasti. A když dokázali přežít, když se vrátili domů, jen málo z nich mělo to štěstí, že našli pochopení. Ostatní najednou jako by byli v divném vakuu. Nevěděli, co si počít sami se sebou, co s mírem, mnozí byli závislí na drogách. Nebo na vzrušení. Na nebezepečí. A jejich okolí chtělo, aby zapomněli. Aby byli stejní, jako před válkou, aby zapřeli sami sebe. Nejsem psycholog, ale řekla bych, že tohle jde dost blbě.
No a Rambo, ten patřil k elitě. Zelenej baret. Voják vycvičený zabíjet a nebýt zabit.
Když se tihle dva potkají, je jasný, že to křísne. A křísne to pořádně. V knížce dokonce sakra víc, než ve filmu.
Fandila jsem Rambovi, ale začala jsem chápat Teasla. A nakonec mi bylo obou líto. 

Teď mám před sebou druhý a třetí díl, tak jsem zvědavá. Nejvíc na to, jestli bude ve třetím dílu ta boží scéna scéna s modrým světlem.