Barjoha | Jeden rok někdy postačí...

 Miluju svého zubaře. Je mladej, hezkej, šikovnej... a neuvěřitelně trpělivej. Čehož důkazem je to, že nezanevřel ani na mně (bez injekce ani ránu), ani na děti (bez hysteráků ani plombu). 
Holčičky si v genetické výbavě vyrochaly mimo jiné mou panickou hrůzu ze zubaře. Mladší společně ruku v ruce se zvýšenou kazivostí zubů.
Naštěstí jsme na ní poměrně brzy začali používat rajský plyn - a od té doby u zubaře fungovala na první dobrou.
Ne tak Starší. Nepomáhal rajský plyn, nepomáhaly injekce, nepomáhaly sliby, nepomáhaly úplatky, nepomáhaly výhrůžky.... ten strach byl prostě silnější než cokoliv.Přesto na nás náš zubař nezanevřel a i během výkonu, kdy už jsme byli hrůzou, řevem a bojem o život všichni spocení až na... a na dveře ordinace klepala URNA  spolu se sociálkou, co tam proboha tomu dítěti dělaj, mě dokázal uklidňovat, že to je úplně normální, že z toho Starší vyroste a ať se tím netrápím.
Loni situace vygradovala tak, že už jsem se nechala poslat na dětskou polikliniku, kde by měli být na neošetřitelné pacienti zvyklí, školení a vybavení. No, nebyli. ale to je jiný příběh.
Letos nás, i přes veškerou péči, čekalo vrtání kazů zas. Už dopředu jsem z toho měla deprese, zubař se při zjištění, kdo má pijít na řadu lehce orosil.
Starší od rána poplakávala, kňučela, smlouvala, předstírala nauseu, no prostě snažila se z toho všemi způsoby vyvlíknout. Já jí od předchozího večera v pravidelných intervalech dopovala vitamíny, o kterých jsem sprostě lhala, že jde o kouzelné švýcarské homeopatikum a intenzivně do ní hučel, že bát se je normální, ale tu hubu prostě otevřít musí. A že jí mám ráda, ať se děje, co se děje.  A že když bude spolupracovat, nestrávíme u doktora dvě hodiny.
V tramvaji cestou k lékaři jsem vyhlásila hru - když uvidíme červený auto, proběhne akce v pohodě. A červený auto jako na potvoru nikde. Až jsem se orosila.  Naštěstí jsem na poslední chvilku jedno takové zahlédla. Ale bylo to o fous.

A pak se stal zázrak.
Starší se usadila SAMA v zubařském křesle, nechala si nasadit masku na rajský plyn, chvíli si inhalovala....
No a potom si nechala dát umrtvující injekci, vyvrtat si zuby, dát si do nich plombu a to celé, prosím, bez jediného vzlyku, kviku či srdceryvného zabrečení.
Celé to trvalo krásných 15 minut. Já stála v ordinaci s otevřenou pusou, doktor i sestřičky Starší chválili až do nebes a Starší si plně vychutnávala chválu.
"Vždyť jsem vám říkal, že jednou z toho vyroste," mrkl na mně spiklenecky pan doktor.

Zaplaťpánbůh za naše pololetní odměny, které jsou fakt odměny a ne jen trapný pokus o vtip. Takhle jsem mohla v klidu zaplatit šest stovek za rajčák a tři stovky v hračkářství, kam jsem Starší ze samé radosti dobrovolně pozvala. Za odměnu. Ten úžasnej pocit radosti a úlevy, byl prostě k nezaplacení.