Barjoha | Nějak ty děti rostou

 "Dobrý den, můžu vám s něčím poradit?" oslovila mě prodavačka v hračkářství.
Probraly jsme spolu foukací fixy a možnosti doplňování a pak se osmělila víc: "A můžu se vás na něco zeptat?... Neznáme se?"
Přejela jsem jí zkoumavě pohledem: "Je to dost možné? Odkud?"
Nahodila jméno letního tábora, ukázala na své jméno na vizitce... a mě se rozbřesklo.
Tahle milá slečna, možná už mladá paní byla moje dítě na mém prvním táboře, kde jsem byla jako vedoucí. Naprosto nezkušená, vystresovaná z té příšerné odpovědnosti (další roky už to se mnou bylo mnohem lepší) a dost šílená z trojky osmiletých holčiček, které mi dávaly neskutečný kouř.
Přesto speciálně tyhle holčičky ke mně tíhly a ač to nepřiznaly, každý večer čekaly na pusu na dobrou noc. Dokonce se přiznaly, že když jsem musela na dva dny odjet kvůli zaměstnání, nemohly bez tý pusy usnout.
Kaša se mi pak ztratila z dohledu, když se s rodiči odstěhovali a teď se ke mně i po patnácti letech přihlásila. Někde na ulici bych si jí asi ani nevšimla, ale vlastně byla úplně stejnej skřítek jako tenkrát. Jen už je prostě velká dospělá holka.
A proč to nepřiznat, zahřálo mě u srdce, že mě poznala.