Barjoha | 10 let

 Před deseti lety touhle dobou jsem si četla, i přes dobré rady sestřičky v porodnici, že bych se měla radši vyspat, protože od zítřka už to tak snadné nebude.
Měla pravdu, holka.
Od dalšího rána je můj svět plný zvratů.
Radosti, že mám tak úžasný děti.
Strachu, že se jim něco stane.
Pýchy, nad jejich šikovností.
Únavy z nevyspání.
Sil, které mi dokázal dodat jejich úsměv.
Deprese z nevyspání.
Údivu z pokroků.
Vyčerpání z nevyspání.

Od té doby, co ty dvě mám, konečně vím, že má můj smysl.
A nic na tom nezmění ani naše hádky nad neuklizeným pokojíčkem, bezmocné skřípění zubů nad domácími úkoly, odsekávání, nemoci...
Ani náhodou nejsem dokonalá máma. Ale víte co? To je mi fuk. Miluju je a ony mě.

Pořád ještě stojí o pusu na dobrou noc, když už jsou zachumlaný v pelíšku.
Pořád ještě mi dokážou tvrdit, že jsem krásná a štíhlá a alespoň vypadat, že to myslí vážně.
Pořád ještě ke mně z družiny letí a objímají mě.
Pořád ještě si šeptáme a svěřujeme tajemství.

Vím, že tohle jednou zákonitě musí časem přjít, ale jsme teď a tady a tak je to v pořádku.

Je tak, jak je a bude, tak jak bude ;-)