Barjoha | Pozor na to, co si přeješ, mohlo by se to vyplnit

 Tohle motto mě pronásleduje celý život.

Nejvíc se mi dařily věci, o které jsem stála jen tak mimochodem, nebo vůbec. Ale po čem jsem toužila, to ne (třeba Han Solo s Millenium Falcon nikdy nepřiletěl :-D ) a nebo jo, ale pro mě blbě (jen se zeptejte MoWa, jak jsem potkala Stráňu).

Po šesti společných letech jsme si s kolegou začali lézt na nervy. Ze začátku jen pomalu a nenápadně, časem už se situace začínala trošku ostřit. Přece jen, když s někým rávíte pohromadě tolik času, za chvíli už víte, co řekne, kdy  to řekne a jakým tónem to řekne. K tomu si připočítejte změnu rozložení sil - původní trojice Líný a pohodlný vedoucí, Ženská a Bývalý voják se změnila na Ženská vedoucí, Další ženská (zástupkyně vedoucí) a Bývalý voják...
Najednou odpadl i ten tmelící prvek Líného a pohodlného vedoucího, zato přibyl rušivý element ve formě další baby.
Parťák začal trpět pocitem nedoceněnosti a nám začal lézt na nervy nějak víc. Fakt miluju, když mi někdo radí, jak mám dělat svojí práci, kterou nota bene dělám dobře, zejména, když mi to radí tak, aby moji nadřízení slyšli, že mi radí. Když už začal s šéfovou řešit věci, které jsem měla mít na starosti já, suše jsem ho požádala, aby mojí práci nechal mě. 
Nsnáším hádky, užíraj mi nervy, radši se jim snažím vyhnout. Ale s Parťákem už jsme po sobě dokonce několikrát slovně vystartovali a to nebylo dobře. Přestávala jsem se těšit do práce, už dopředu jsem viděla problémy. Ne, že by to bylo pokaždý, jen když jsme v práci byli všichni, ale i tak toho bylo víc, než by mi dělalo radost.
Trošku nám s Pájou svitla naděje při vzniku nové pracovní skupiny. O něčem s podobným zaměřením Parťák kdysi uvažoval, nejvíc kvůli pracovní době. Jenže teď se na novou pozici nenahlásil. 
Za tichých letních nocí jsme si s Pájou plánovaly, jak Parťáka přimět k výběrovému řízení. Nařehtaly jsme se u toho ukrutně, ale nic z toho nebylo. Nechtěl. A tak jsme tiše náš sen s Pájou odložily ad acta.
Jenže před pár dny si mě Parťák vzal stranou a oznámil mi, že mu funkce byla přidělena. I když nechtěl. Ž e o tom nemá s nikým mluvit, ale radši mi to řekl, abych pak nebyla překvapená. Ani jsem z toho neměla radost.
A pak přišla další rána.
Stejný den, kdy u mě Parťák končil, jsme dostaly nového kolegu. Přesněji řečeno staronového. S poměrem k práci více než lhostejným. Parťákův syndrom vyhoření je oproti tomuhle člověkovi jen taková mírná forma lehké otrávenosti. Z tohohle člověka čpí otrávenost, nechucus a negativismus. Po pár hodinách s tímhle člověkem se mi chce plakat a zoufale výt.
A proč jsme tohohle člověka dostaly do směny?
No abysme na něm zapracovaly a udělaly z něj někoho lepšího.
Ale já nechci.
Nechci vychovávat chlapa o deset let staršího, než jsem já.
Nechci mít průser jen proto, že když jeden nedělá, svezou se s ním všichni.
Nechci poslouchat, kdo všechno kolegu nasral, čím ho nasral a proč ho to nasralo.

Já chci klid a pohodu

PS: už máme s Pájou v plánu další výměnu, kus za kus. Uvidíme, jak to bude dál...