Barjoha | Nejsem oblíbený zajíc

 Onehdá jsem si přečetla, že osoby v mém znamení "mají v sobě jakýsi křehký půvab, umí se vcítit do lidí a proto jsou oblíbení a ostatní s nimi rádi pracují".
HA.
Zřejmě proto, když jsem požádala kolegyni Josefku, aby se laskavě doustrojila dle vnitřní směrnice, odpověděla, že stačí až za půl hodiny.
Ne, já citlivě trvala na tom, že hned.
A ona, že za půl hodiny.
A já, že hned. Když si dokážu blbou kravatu vzít já, i druhá kolegyně, může si jí laskavě vzít i Josefka. Když už hodlá sedět v místnosti pro veřejnost.
Celkově mi ten rozhovor připomínal dialogy s Mladší.
Mladší, když si trvám na svým,  našpulí trucovitě pusu a uteče držkovat do pokojíčka.
Josefka našpulila pusinku a běžela plakat do vedlejší kanceláře (ale jen proto, že šéfová ani zástupce ještě nepřišli do práce, jinak by šla žalovat jim).
Takže se během chvilky ukázal bývalý parťák, hvízdl si na mě a ukázal palcem, ať jdu k němu.
No to ještě mohl plácnout dlaní o stehno a zavelet k noze. Nešla jsem.
Až když mě slušně požádal, abych si šla zapálit.
Venku přede dveřmi mi ironicky pobaveným tónem oznámil, že jsem chvilku vedoucí a už se chovám jako pánské přirození.
Ta chvilka je dlouhá 15 měsíců a trvat na štábní kultuře mi nepřijde jako nic tak drsnýho.
Takže jsem se chytla ještě i s ním.
Zkusil na mě svých pár manipulativních praktik, ale jestli byl přesvědčen, že uznám svou chybu a dojdu se Josefce omluvit, to se velmi spletl. 
On argumentoval tím, že jde o maličkost.
Já tím, že maličkost je snad nenáročné splnit. 
A říčná vzteky jsem byla ještě celý den.
Každý si mě samozřejmě už třetí den vychutnává, jak jsem ošklivá, že kvůli mě Josefka plakala a Josefka se mnou ostentativně nehovoří.

Nejspíš jsem ta výjimka, co svému znamení dělá ostudu. No co, výjimky přece potvrzují pravidlo.