Někdy překvapí....

 Někdy si uvědomím, že mám tendence brát manžela jako samozřejmost. To, že funguje, že se dělíme o radosti i starost....
Uvědomím si to většinou ve chvílích, kdy mi někdo začne vyprávět o svých problémech. A mě pak dojde, že to, k čemu jsme se s manželem za ty roky vypracovali (nechci psát přímo dopracovali, to zní blbě :-D ), nemá každý. A že už jsem zase dlouho manžela nepochválila .

Tak jsem se nedávno zakecala s jednou známou. A padaly z ní takový věci, že jsem pak jen přišla domů, dala manželovi pusu a připustila (NAHLAS), že je skvělej, jak si ho vážím a tyhlety kecy. Nám totiž ani jednomu ta velká vznosná vyznání nejdou. My u toho neklečíme, nehledíme si nivě do očí ve svitu svíček...

Manžel mi to odkejval prohlásil něco na způsob: "Taky tak nějak..."
No a pak, když jsem měla čistit osmákům klec prostě vstal z gauče a řekl: "Jenom je přendej do jiný klece. Já jim to vyčistím, ať zase neslzíš, když máš tu alergii."

Tak asi tak.