Barjoha | Vymknuta z kloubů doba šílí...

Měli jsme doma spoustu vánočních tradic... Kapra, salát, zdobení stromečku, pád stromečku, uštvanou mámu, co nestíhala, protože jí nikdo nepomohl (když pomohl, tak samozřejmě blbě, takže musela všechno předělat, aby to bylo správně, čímž nestíhala), nejmíň jednu hádku vyplývající ze stresu...
Mám i hezké vzpomínky.
Spanilé výjezdy s tátou po hřbitovech (nejspíš, abysme doma nepřekáželi); bráchu, který vynáší mámu z obejváku, protože nám kecá do zdobení stromečku; poslech hereckých historek v rádiu při dělání salátu v kuchyni; tátu, kterej si vychutnává kapříčka, olizuje kostičku po kostičce, a směje se pod vousy, jak nedočkavostí hrabeme; rozbalování dárků...
Někdy u nás byla na svátky babička, někdy jsme byli jen ve čtyřech. Ty doby, kdy jsem ještě  věřila na Ježíška už si moc nepamatuju, ale i ve starším věku jsme zůstávali sedět u stolu, dokud táta nezazvonil na zvoneček, až pak jsme si šli pro dárky. A my s bráchou rozdávalli...

Mamina vždycky chtěla, aby byly svátky hezký. Nebo perfektní, to už mi tak jako splývá. Takže byla nervózní a popudlivá. Tak nějak jsem měla pocit, že to k Vánocům patří. Stres a shon a "ještě musím"...
Pak jsem už byla velká holka a po nějakých těch životních peripetiích jsem začala Štědrý večer trávit se svým partnerem, ne s rodiči. A světe div se, ono to nějak bylo na pohodu. Tedy, jak jsem věděla, že k Vánocům patří stres, stresovala jsem. Ale rychle jsem si všimla, že vlastně není proč. Všechno se dá zvládnout v klidu. Dokonc jsme s partou dokázali jí dopoledne na Štědrodenní procházku a večer sedět u prostřeného stolu.

Dozvěděla jsem se, že: "Dokud nejsou děti to jde. Ale počkej, až budeš mít opravdovou rodinu."

Tak asi zřejmě dodnes tu "pravou" rodinu nemám. Protože my to máme pořád na pohodu. Co můžeme si připravíme den dva předtím a co ne, to buď nepořebujeme, nebo to uděláme v ten správný čas. Dokážeme si i dojít na náměstí poslechnout koledy, vrátit se s úsměvm domů a stíhat udělat večeři.
Nejspíš proto, že je nám celkem putna, jestli večeříme v 16:27 nebo 18:46. A vlastně to bylo odmalička jedno i dětem. Napnutý vždycky byly jako kšandy, to je jasňačka, ale jak nikdy neměly ponětí o čase, prostě věděly, že napřed se jde na koledy, pak vykoupat, obléknout do svátečního, navečeřet a pak... cililink. JEŽÍŠEK.

Letos mám o Vánočním víkendu službu. Holčičky samy přišly s tím, že udělají salát a všechno přichystají, abych už po návratu z práce nemusela nic dělat. Letos o zřejmě bude zase fajn. Jupí, Vánoce.