Pomoooc

 To mi takhle zazvonil v bundě telefon.
Podívám se - číslo, které  nemám uložené. 
Zvednu ho: "Barjohová, prosím."
Ze sluchátka se ozve klučičí hlas: "Dobrý den, mohl bych mluvit s Mladší?!"
Kdybych zrovna neseděla, asi padnu na zadek.
"Honzíku, Mladší má skauta. Jesli chceš, řeknu jí, ať ti zavolá, až skončí."
"To budete hodná, děkuju."

A je to oficiální. Naše Mladší má kluka a já jí s ním domlouvám telefonáty.

Po skautu jsem jí vyřídila vzkaz a podala jí telefon, ať si s chlapcem promluví.
"No jo, vona má miláčka. Ve škole se loučej pusinkou, teď se dva dny neviděli, tak si musej volat," provolávala jízlivě Starší.
"Závidíš?" rejpla jsem si.
"Jasně, že jo. Von jí furt dává nějaký dárky. A voděj se za ručičky," brblala.
Ale když jí ségra dala telefon, že s ní chce Honzík taky mluvit, okamžitě změnila tón.
To byla najednou švitořivá, až i Mladší podotkla: "Hele, to je MŮJ kluk."
"Ale její švára, ne?" snažila jsem se jí uklidnit.

Bože můj, těm dětem je deset a už řešíme kluky :-D