... protože i zlomky představivosti chtějí žít... 
Terry Pratchet

atraktivnistrasilka: Tak vidíš. Hory neruš, samozřejmě je jasný, že riziko je u lyžování vždycky, ale to máš i když jedeš autem. Nebo když přecházíš přes přechod.
Jeden můj spolužák ze základky už v šesti letech sjížděl těžký sjezdovky. Sám. Jeho máma prý kolikrát teprve vyjížděla lanovkou nahoru a on už si to drandil z kopce. Bylo to ve Švýcarsku, to jsou teprv kopečky. A žije ten kluk, co vím, dodnes.

To víš, já jsem asi tak od osmi do šestnácti byla přesvědčená o tom, že žádný děti nechci. To mi totiž v osmi letech o prázdninách strčili devítiměsíční mimino, ať si s ním hraju. A šli si vypít kafe. Myslela jsem si, že mě vomejou. Do tý doby jsem mimino viděla jen z dálky, a oni na mě takhle
Pak jsem toho "bratrance" (syn sestry mojí tety, která ale není moje teta pokrevní, nýbrž přivdaná) musela hlídat prázdniny co prázdniny (vždy cca dva týdny). Jenže mě to samozřejmě štvalo, navíc jak známo, malý děti vydržej vzhůru do noci, takže zatímco jeho rodiče si užívali veget, já jsem tam v jedenácti letech do noci dělala "písi písi" se čtyřletým dítětem. Dva týdny. To jsem se vždycky na tu chatu děsila jet už jen z tohohle důvodu. Navíc, to dítě mě k mé smůle mělo hrozně rádo, takže hned jak se probudilo, řvalo moje jméno. Takže to dneska vypadá asi tak, že se dětem vyhejbám jako čert kříži a nedejbože abych musela nějaký hlídat. Jenže v poslední době se rozplývám pomalu nad každým miminem co vidím, což není dobrý. Opakuji: Není to dobrý.

Slohovky jsou super.