... protože i zlomky představivosti chtějí žít... 
Terry Pratchet

atraktivnistrasilka: Ježiši (Ivo ), jak já ti rozumím.
Akce, kde je hodně lidí naráz, jsou pro mě za trest. Zvládám je lépe za hezkého počasí, než když je třeba chladněji. Protože pak mám pocit, že z toho pobytu venku aspoň něco mám. Poutě teda vůbec, tam je šílený řev a fakt se těším, až budu mít děti, protože to si asi užiju. Ostatní akce podobného charakteru zvládám jen jednou za čas. Kupříkladu jsem jednou byla ve Velkých Popovicích na dni Kozla, to nebylo vůbec špatné, ale bylo mi asi dvanáct a venku bylo pěkně. A taky tam bylo pivo, že jo. Tam bych hned vyrazila znova. Žádný velký hluk, hezké počasí a půl litru piva za pár korun. Jen dneska by to asi bylo dražší.
Ale s poutí opravu soucítím. Mě tam jako malou vždycky pro změnu tahala máma, i když je sama nesnášela. Myslela si, že z toho něco budu mít. No, ne. Asi bych ve tvé situaci byla dost nervózní a nepříjemná na ostatní, já to tak prostě mám.

Jo a s těma chlapama to je taky hrozný.
Včera jsem šla z krámu. Před domem na "našem" parkovišti parkoval nějaký borec starší fábku, viděla jsem dobře, že je to něco mladýho, ale neznala jsem ho. Každopádně ťuknul do jednoho auta, nevadilo to, protože to auto je tu už pět let odstavené a ani nemá značku, ale ťuknul. Tak jsem si na zem hodila desetikorunu a čekala, kdo vyleze. No vylezl. Vylezl Dominik (myslím, že to sem můžu napsat). Viděli jsme se naposledy před dvanácti lety, ještě jako svišti. Matky se kamarádily a my jsme tak byli povinni spolu sdílet pískoviště. Z pískoviště pak vzešla klouzačka a pak dokonce houpačka (!!). Pak jsme spolu šli na prázdninový karneval naší školky. A pak jsme se u nich doma tajně dívali na kriminálku, když nás "hlídala" Dominikova babička. A z nějakého důvodu jsme se u toho polévali čajem. A pak to skončilo. Můj jediný kámoš z doby před zahájením povinné školní docházky se odstěhoval na druhý konec Prahy. Jaké bylo moje zděšení, když to byl právě on, kdo tam pěkně parkoval to auto... No čuměla jsem, on taky zpovzdálí tak divně koukal, no myslím, že mě poznal taky. Ale ani jeden jsme si, jako papírově dospělí lidé, nic neřekli. Takhle se to zdá jako primitivní přátelství ze školky, ale nebylo to tak. Já se většiny ostatních dětí bála, ale tenhle mě nemlátil a ani nebyl zlý. Vzpomínám na něj ráda.
To jsou asi teď nějaký erupce na Slunci, ne? Chtěla jsem to původně zahrnout v článku, ale sem je to asi teď lepší.

A s tím rozbitým dítětem jsi mi připomněla ještě něco. Aspoň že to skončilo jen tím nakopnutým nosem... Matčina nadřízená je teď doma, včera se jejímu synovi právě stalo, že v dětském koutku v obchodě (byl s tátou a jeho reflexy nezafungovaly tak rychle) upadl z nějaké věci tak blbě, že má rozbitou lebku, teď leží na ARO a neví se, jestli náhodou nějaká střepinka nepoškodila mozek. Fakt mi není dobře, když na to pomyslím. Tohle je moje noční můra už teď, mám-li být upřímná, protože jestli moje budoucí dítě jednou bude slepý střevo po mně, tak potěš koště.

Jinak ale gratuluji k úspěšnému absolvování jedné z nejtěžších zkoušek, které mírně asociálního introverta mohou potkat. Já narazit na Dominika na hromadné akci, nedejbože na pouti, tak to se mnou asi už kompletně šlehne. Ta zoufalost by mě normálně položila.