Jeden divnej den se spoustou setkání po letech

9. červenec 2017 | 00.00 |

Jeden příšerně dlouhej, hrozně nudnej a naprosto nezajímavej report o tom, jak jsem si vyjela na návštěvu mé rodné vísky.

No dobře, nebylo to jen tak a nevyjela jsem si sama. Naši si vymysleli, že o Věrozvěstech vezmou holčičky do H. na pouť. Že se tam koná každý rok a že se tam holčičkám loni líbilo... Nic proti, ať si to holčičky užijí, hlavně když já nebudu muuset...
Všichni víme, jak jsem na tom s hromadnými akcemi (kromě našich, ti stále ještě odmítají pochopit, že se mi někam nechce, když "je to přece tak prima akce"), takže jsem byla ráda, že budou mít holky program a já svatej klid a pokoj.
Leč Barjoha míní a rodičové mění. Taťka se rozhodl, že svou oblíbenou hru na starého nemocného důchodce vyzdvihne o další level na "nemohoucí" a do H. jsem jela já. S dětmi, maminou a její sestřenkou. Jupí, rodinný výlet.

Naštěstí jsem dostala spásný nápad a napsala Ségře, jestli nebude taky náhodou na pouti. Prý ne, ale máme přijet na kafe k nim do vedlejší vesnice, ať aspoň konečně uvidím, kde bydlí a holky se můžou vycáchat v bazénu na zahradě.
S touhle domluvou se mi hned jelo o něco líp.
Se Ségrou jsme se něco nablbly, najezdily na vandry, na vodu, nahrály na kytaru... Jó, mladost - radost. To už je let....

Teď jsme tedy dojely do H., zapálily babičce svíčku na hrobě, já ty dvě velký holky vysadila u jejich kamarádky (domluvila se s nima, že až půjdou na pouť, dají mi vědět!!! a my za nimi přijedeme) a s malýma holkama jsem vyrazila směr N.
Ségřin domeček jsem kupodivu našla snadno a na to, že jsme se neviděly kolik let, jsme velmi splavně navázaly tam, kde jsme naposled přestaly. Děti se sice oťukávaly trochu dýl, ale nakonec to daly (hlavně ten bazén tomu dost napomohl).
Být to na  mně, od Ségry se nehnu, ale holčičky se nemohly dočkat pouti, takže mi po příjemné hodině a půl nezbylo, než se vřítit do H. a vplout do víru vášní.

Bože, jak já tyhle akce nesnáším.

Ta koncentrace lidí na jednom fotbalovém hřišti, ten hluk z blbě nazvučenýho podia, to přeřvávání hudby u kolotočů a místní kapely, holčiček touha navštívit se mnou každou atrakci... to všechno mě ubíjí. A to už vůbec nemluvím o tom, že matička moje drahá se nijak nenamáhala mi dát vědět a když jsem si jí po příchodu slovila u stolku s občerstvením, radostně mi pravila, že před chvílí dorazily. A jak dlouho už jsme tu my? Grrrrrr.
V tom hluku ale nemělo cenu se dohadovat, jestli mi náhodou neměla zavolat, bezpečnější bylo jít pryč. Tedy, s dětmi na ty atrakce. Absolvovala jsem Ruské kolo (naštěstí jen celkem malé), Chobotnici (jakože mini twister) a Kachňátka (Labutě neletí, teď jsou místo nich Kačeři z Kačerova). Bylo to krásné a bylo toho dost, jenže holčičky nějak neslyšely na mé nenápadné návrh, že už by se mohlo jet pryč.
V té chvíli se mi konečně dovolala Ségra, aby mi oznámila, že si jedno dítě u nich zapomnělo mikinu. Hurá, zlatý dítě. To bylo snad prvně, kdy jsem byla vděčná, že někde něco zapomněly a já se pro to musím vracet. Jen mě mrzelo, že Ségra nebydlí dál, ale i těch dvacet minut ticha, než jsem se se zapomenutou mikinou vrátila, bylo božských.

A po návratu mě čekal šok, skoro kulturní.
"Je tu M., už jsi ho viděla?" pravila mamina, sedíc opět u muziky.
M. byl můj kamarád v dětství. Přesněji řečeno KAMARÁD. Jedinej kamarád, kterého jsem měla. Ne, že bych se nikdy nikde s nikým jiným nebavila, v Plzni jsem měla sousedovic děti a ve školce jsem si asi taky s nějakými dětmi hrávala, ale M. byl M. Od kočárku až do nějakých dvanácti - třinácti let jsme byli o prázdninách nerozluční. Naši rodiče spolu kamarádili, já byla u M. pečená vařená. To byly ještě ty krásný časy, kdy děti prostě ráno zmizely, přišly na oběd a pak až na večeři a rodiče měli jen minimum strachu.
S M. jsme si hráli u nich na zahradě, dolovali tunely v pískovišti, houpali se na houpačce, lítali po vesnici, lezli po stromech, po skalách, přespávali u nich ve stanu...
Pak jsem jedny prázdniny přijela do H. a M. měl jiný kamarády, já jiný kamarádky. Ne, že bysme se pohádali, to vůbec, jen jsme prostě vyrostli. Od té doby jsme se potkali jednou, náhodou, on se svou partou, já se svou - ahoj, jak se máš? Já dobře, co ty? -  a to bylo všechno.
Občas jsem o něm od mamky slyšela - že se oženil s A., že má dvojčata, kluky... Když jsem se potkala s jeho rodiči, radostně jsme se k sobě hlásili a já nechala M. pozdravovat.
Spousta lidí se mi z hlavy vypařila, ale na M. jsem vždycky vzpomínala s úsměvem a nostalgií. Na jednoho kolegu dokonce trpím jen proto, že tak nějak, jak vypadá on, jsem si M. představovala v dospělosti.
A teď tu někde je.
"Mám ti pro něj dojít?" nabídla se má matička, ale já jsem jen mávla rukou: "Já se půjdu podívat po dětech."
Jenže než jsem stihla utéct, tedy... vlastně... odejít, přihrnul se ke mně M. sám.
Ne, nezazněly fanfáry, nerozestoupila se obloha, nezastavil se čas...
Proti mě stál dvoumetrový metrákový habán, zubil se od ucha k uchu a po krátkém tanečku (podat ruku? obejmout?) jsme si dali pusu a vrhli se na "jak se máš?" debatu. Jela jsem na řečový automat a celou dobu jsem M. hltala pohledem. Měla jsem chuť mu říct, že na chvíli vypadneme, ať se nemusíme přeřvávat s muzikou, ale bylo mi to blbý. Teď toho lituju. Mohli jsme si popovídat pořádně, místo toho se M. po pár minutách rozloučil a šel zpátky ke svým, já za dětma.
A celý zbytek dne jsem zpracovávala naše setkání. Ten šok, že M. už není malej kluk, ale dospělej chlap. Jasně, je tak starý jako já, takže MUSĺ být dospělý, ale tohle jsem prostě nečekala. Slovy mého milovaného Zdeňka Šmída - "Hlava to ví. To duše se brání. Duše zakrývá tý hlavě voči, aby na všecko zas tolik neviděla."
Já jsem možná taky nechtěla vidět. Možná jsem si chtěla M. schovat jako suvenýr z dětství.

O spolehlivé rozptýlení se mi postaraly holčičky. Ono, když k vám běží uplakané zakrvácené dítě, jdou myšlenky na dětství stranou. Naštěstí se nestalo nic extrémně vážného, jen se Mladší dokázala při jízdě na obří nafukovací skluzavce kopnout do nosu. Moje dítě, moje geny. To nevymyslíte. Zastavily jsme krvácení, našly toalety s vodou na umytí, Mladší celou dobu plakala, že chce domů, Starší jí uklidňovala...
Jo, bylo to super. Fakt super.
Ale Mladší se po chvilce srovnala (nevím, nakolik tomu přispělo, že jí ségra sama od sebe koupila zlatý spinner) a zas bylo chvilku dobře.

Tu chvilku si máma vybrala k dalšímu flashbacku. Jako by jí nestačilo mé setkání s M., ukázala mi na dalšího člověka.
L. K. byl kdysi moje velká láska. Asi tak v sedmý třídě. Dokonce jsme si jeden čas psali dopisy, než jsem já nějak z lenosti přestala a L. K. zase přestala bavit nulová zpětná vazba. Za pár let se naše cesty sešly znovu a jak už jsem taková odvážně komunikativní, kdykoliv jsem L. K. potkala, červenala jsem se, koktala a celkově jsem byla taková trapná. Ach, sladké mládí.
Tenkrát, v sedmnácti, měl dlouhé vlasy, teď se čtyřicítkou na krku, šel na ten účes z druhý strany. Ale hezkej chlap to je furt, ne, že ne. Tedy alespoň podle toho, co jsem stihla na pětimetrovou vzdálenost zaregistrovat. Tak statečná, abych se k L. K. hlásila, jsem rozhodně nebyla. Co bych mu řekla? "Ahoj, já jsem Barjoha a kdysi ses mi hrozně líbil?" No už vidím tu odezvu...
Ale Starší jsem se pochlubila. Taky uznala, že je L. K. sympoš a že mám vkus. Hodná holka.

Pak už bylo všechno docela normální. Holčičky střídavě mizely a vracely se obtěžkány zážitky, cukrovím a hodnotnými výhrami ze střelnice, já seděla s mámou u stolu, bavila se s příbuznými a známými a  mámu napadlo že mě s M. vyfotí. Sice jsem se chvíli ošívala, protože mi bylo blbý dyndat společné foto, ale M. se k tomu postavil hrdě a středem. Posadil si mě na klín, hodili jsme "sýýýýýýýýr" a bylo.

Po deváté večerní nám holčičky najednou zvadly, což byl konečně signál k opuštění H. Vlastně se mi dost ulevilo, že už můžeme jet domů. Domů, kde to znám a kde mě nepronásleduje génius loci.
Jen mě mrzelo, že už jsem se nestihla rozloučit s M., který najednou nikde nebyl.
Za to, když jsme odjížděly, jsme se na cestě míjely s L. K. Starší sice vehementně tvrdila, že mě určitě poznal, protože: "Mu zasvítily oči, mami, když tě viděl...", ale já bych to viděla spíš tak, že se mu zorničky rozšířily strachy, jestli se dokážeme v té úzké uličce vyhnout.

A bylo něco málo před jedenáctou večer, holčičky už se doma dávno tulily do pelíšků a já čekala  na tramvaj na opačném konci města, protože jsme jely našich autem, které jsem vracela před jejich panelák. Na zastávce tramvaje jsem si vzpomněla, že mi máma slíbila přes WhatsApp poslat TU fotku.
A víte co?
Na té fotce vypadám jako přetloustlá buranská velryba a M. se s tváří odvrácenou baví s někým mimo obraz.
Tolik k návratům k dětství a ke kořenům.
Ještě mě někdy někdo může ukecat, abych jela na pouť do H.
NEVER MORE!!!!


 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší