Komentáře k článku: Jeden divnej den se spoustou setkání po letech
myfantasyworld: Jojo poutě, kterému dítěti by se nelíbily, ani se nedivím, že se tam holkám tak chtělo. :D
Chudák maminka to pak musí vydržet, ale jak to vypadá, nakonec jsi to zvládla dobře. *palec*
Já teda poutě miluji doteď. Nevím proč, ale přijde mi to pěkný, příjemný a dokonce se i svezu na kolotoči, když tam jsou nějaké dobré pro mě. :D Hudba u kolotočů mi ani nevadí, to k tomu prostě patří hlasitá hudba. :)
Tyhle náhodné setkání jsou fakt zajímavý. To je potom úplná nostalgie. Taky jsem to nedávno zažila. Vzpomínky jsou hned zpátky, i takové, které si myslíš, že už ani si nepamatuješ. :)
barjoha: No jo, jako malou mě to asi taky bavilo, ale už jsem velká :-D
Ale jsem statečná, že jo?! *smich*
Tady aspoň neměli až tak šíleně nadsazený ceny, ale stejně prachy lítaly *ee* :-D
Jen tu nostalgii bych si klidně odpustila, přivádí mě do deprese z věku *fn* *plac* *haha*
myfantasyworld: Jsi hodně statečná. :D
Ty prachy lítají všude, my teď jezdili různě po výletech a ty vstupy to je něco. *ee* Ale když už někam jedu, počítám s tím, že peníze vynaložím. :D
Jo, ta nostalgie. :)
barjoha: Tak samozřejmě, že jsem s tím počítala. Něco měly svoje, od tatínka dostala každá dvoustovku, něco od našich a zbytek jsem sponzorovala já.
Ale prostě mě to sere :-D
zlomenymec: Hmm, na Matějskou jsem se letos chtěl KONEČNĚ podívat, ale zase jsem se tam nějak nedostal. Taky nevím co bych tam dělal, když mi je špatně už z toho, když se na nějakou krkolomnou atrakci podívám :D
Jó, ta setkání po letech, co *smich* Jak by asi teď tvůj život vypadal, kdyby ti to v té sedmé třídě s L.K. vyšlo? :D
barjoha: Na Matějský jsem byla dvakrát a vždycky jsem spíš trpěla :-D krom jiného totiž trpím těžkou nerozhodností, takže jen vybrat si, co chci a co ne... hrůza :-D
Ad L. K.: i ty jedna duše romantická *pivo* to už se nikdy nedovíme, ale mám pocit, že by to stejně nedopadlo *jasne* *frajer*
tlapka: Doufám, že moje dítě nebude mít rádo poutě a cirkusy. Moc šancí si nedávám, ale introvertní gen u mě i Toma je dost silný na to, aby měl šanci. *smich*
Ale ustálas to teda dost dobře, jedna pohroma za druhou... ještě, že jsou poutě jen jednou do roka, co? :D
barjoha: Jo - jednou za rok. Ale od února do října pomalu v každý obci *smich*
Konečně někdo, kdo mě chápe *srdce* *pivo*
atraktivnistrasilka: Ježiši (Ivo *smich*), jak já ti rozumím.
Akce, kde je hodně lidí naráz, jsou pro mě za trest. Zvládám je lépe za hezkého počasí, než když je třeba chladněji. Protože pak mám pocit, že z toho pobytu venku aspoň něco mám. Poutě teda vůbec, tam je šílený řev a fakt se těším, až budu mít děti, protože to si asi užiju. Ostatní akce podobného charakteru zvládám jen jednou za čas. Kupříkladu jsem jednou byla ve Velkých Popovicích na dni Kozla, to nebylo vůbec špatné, ale bylo mi asi dvanáct a venku bylo pěkně. A taky tam bylo pivo, že jo. :D Tam bych hned vyrazila znova. Žádný velký hluk, hezké počasí a půl litru piva za pár korun. :D Jen dneska by to asi bylo dražší.
Ale s poutí opravu soucítím. Mě tam jako malou vždycky pro změnu tahala máma, i když je sama nesnášela. Myslela si, že z toho něco budu mít. No, ne. :D Asi bych ve tvé situaci byla dost nervózní a nepříjemná na ostatní, já to tak prostě mám.
Jo a s těma chlapama to je taky hrozný.
Včera jsem šla z krámu. Před domem na "našem" parkovišti parkoval nějaký borec starší fábku, viděla jsem dobře, že je to něco mladýho, ale neznala jsem ho. Každopádně ťuknul do jednoho auta, nevadilo to, protože to auto je tu už pět let odstavené a ani nemá značku, ale ťuknul. Tak jsem si na zem hodila desetikorunu a čekala, kdo vyleze. No vylezl. Vylezl Dominik (myslím, že to sem můžu napsat). Viděli jsme se naposledy před dvanácti lety, ještě jako svišti. Matky se kamarádily a my jsme tak byli povinni spolu sdílet pískoviště. Z pískoviště pak vzešla klouzačka a pak dokonce houpačka (!!). Pak jsme spolu šli na prázdninový karneval naší školky. A pak jsme se u nich doma tajně dívali na kriminálku, když nás "hlídala" Dominikova babička. *haha* A z nějakého důvodu jsme se u toho polévali čajem. *smich* A pak to skončilo. Můj jediný kámoš z doby před zahájením povinné školní docházky se odstěhoval na druhý konec Prahy. Jaké bylo moje zděšení, když to byl právě on, kdo tam pěkně parkoval to auto... No čuměla jsem, on taky zpovzdálí tak divně koukal, no myslím, že mě poznal taky. Ale ani jeden jsme si, jako papírově dospělí lidé, nic neřekli. *frajer* Takhle se to zdá jako primitivní přátelství ze školky, ale nebylo to tak. Já se většiny ostatních dětí bála, ale tenhle mě nemlátil a ani nebyl zlý. Vzpomínám na něj ráda.
To jsou asi teď nějaký erupce na Slunci, ne? :D Chtěla jsem to původně zahrnout v článku, ale sem je to asi teď lepší.
A s tím rozbitým dítětem jsi mi připomněla ještě něco. Aspoň že to skončilo jen tím nakopnutým nosem... Matčina nadřízená je teď doma, včera se jejímu synovi právě stalo, že v dětském koutku v obchodě (byl s tátou a jeho reflexy nezafungovaly tak rychle) upadl z nějaké věci tak blbě, že má rozbitou lebku, teď leží na ARO a neví se, jestli náhodou nějaká střepinka nepoškodila mozek. Fakt mi není dobře, když na to pomyslím. Tohle je moje noční můra už teď, mám-li být upřímná, protože jestli moje budoucí dítě jednou bude slepý střevo po mně, tak potěš koště.
Jinak ale gratuluji k úspěšnému absolvování jedné z nejtěžších zkoušek, které mírně asociálního introverta mohou potkat. Já narazit na Dominika na hromadné akci, nedejbože na pouti, tak to se mnou asi už kompletně šlehne. *cert* Ta zoufalost by mě normálně položila. *smich*
barjoha: Ty jsi ale filuta. Hodit si na zem drobný, abych měla čas okouknout okolí, mě ještě nikdy nenapadlo, ale je to super nápad. Někdy vyzkouším *palec*
Asi fakt byly nějaký erekce na slunci (jo, vím, že se píšou erupce, ale a) používání cizích termitů je vždycky rizoto i pro suterény, b) potkaly jsme se s chlapama, takže je to na místě :-D)
Když ono každý takový, zejména nečekaný, setkání je šok, tak co by po nás kdo chtěl, že jo?! *frajer* *smich*
Stejně je to zvláští, že některý lidi nepoznáš (kdyby mi na L. K. neukázala máma prstem, tak ho přehlídnu jako krajinu) a některý lidi poznáš okamžitě i přes ty roky, kdy jste se neviděly.
Ty máš s Dominikem docela šanci se ještě náhodou potkat, tak si můžete aspoň říct AHOJ :-D Dál už bych taky nezacházela :-D
Rozbitý děti patří k mejm velkejm hrůzám, ale nemůžeš na to pořád myslet, protože to bys je denně navlíkala do neoprenového nafukovacího oblečku s helmou na hlavě a do dvaceti let bys je držela doma v ohrádce.
Já jsem zoufalá, kdykoliv mám holky z dohledu, což teď je Starší na týden kdesi se Skautem (odmítla jít koupit gumáky a chčije celou dobu) a Mladší jsem si ve středu vyzvedávala od Koňáků a před hodinou mi zase odjela s Chotěm do Úštěka na bitvu. Jak už jsem ten optimista, tak se mi pořád v hlavě líhnou všechny možný i nemožný věci, co se jim můžou stát *ee* *zed* :-D
Jak je na tom šéfový prcek, už doma a v pohodě?
Za gratulace díky, ale pro mě by asi bylo horší být mimo dav, tohle byla dobrá kulisa, abych se mohla v případě vymluvit na děti a hluk :-D
atraktivnistrasilka: Tak šéfový syn v pohodě moc nebude, protože se šéfová neozvala a to se jí nepodobá. Pořád doufám, že to nebude tak hrozný, ale kdyby nebylo, tak už by dala vědět. *nevi* Ale nechci malovat čerta na zeď, může to bejt jinak.
No jo, jasný. Ale kdyby ty děti kvůli strachu rodičů měly pořád jen sedět doma, o kolik zážitků by přišly, že jo. Jak říká máma, to radši rodič zatne zuby a modlí se. *smich* Je to divný, když to takhle říkám, aniž bych měla děti, ale už teďko trnu hrůzou, dopředu. *smich*
rebarbora: Moc jsi mě pobavila *smich* Vaše rodinné historky jsou už prostě klasika, která nezklame :D Setkání po letech jsou vždycky zajímavá, ale kupříkladu já když jsem po letech viděla svoji pubertální lásku, tak jsem si říkala – to jako vážně?! *sok* Buď z té své tehdejší atraktivity vyrostl, anebo jsem vážně měla růžové brýle *smich*
barjoha: Tak já si taky škemrám o soucit a útěchu a Rebarbora se skvěle baví *smich* *smich*
Nejspíš šlo o kombinaci růžových brýlí a poslézního výrůstu z atraktivity, jinak to nevidím :-D
Však teď už se mi z L. K. taky kolena netřepala *smich*
My kdysi s Chotěm koukali na archivní předávání Zlatých slavíků a když na podium vyběhl Team s Paĺem Haberou, oba jsme se rozchechtali, jak jsme kdysi Haberu žrali, a jak to, co má na sobě bylo boží, a jak já ho tenkrát milovala...
Holčičky, tenkrát asi pětiletý, znechuceně popatřily na TV, Starší s despektem pravila: "Todle se ti líbilo?!" a Mladší soucitně hladila tatínka po tváři :-D :-D