... protože i zlomky představivosti chtějí žít... 
Terry Pratchet

atraktivnistrasilka: Ach jo. Holka to má těžký, vy doma taky. Co naplat, nedá se svítit. Musí se pracovat s tím, co je.
Největší pruda na těhletěch poruchách učení je to, že člověk v určitých chvílích prostě nemůže. Hrozně těžko se to vysvětluje, ale jsou chvíle, kdy se mozek jakoby sekne. A najednou to nejde. Usilovně přemýšlí, snaží se, vážně moc se snaží, ale mozek ne a ne to ze sebe vymáčknout. Tam pak hraje velkou roli i psychika. Jestli si je toho holka vědoma, je to poloviční cesta k úspěchu, ale taky poloviční cesta do pekla. Záleží, jak se s tím popasuje. Brát to tak, že "ano, musela jsi přepsat sešity, ale nic se neděje, je to v pořádku". Ve škole aby učitelky byly normální, a ne jako u mě, že řekly: „Jsi holka, holky nemaj poruchy učení.“ To mi jedna řekla. Chce to podporu ze všech stran. Povinnosti plnit ano, ale uzpůsobit je schopnostem. Přesně jak píšeš - nic není horký tak, jak se to uvaří. Jednou dcera dospěje do stádia, kdy si řekne, například při písemce: „Tak tohle mi nejde, půjde to pomalu. O nic nejde, na tohle mám poruchu.“ A ono to nakonec půjde. Pomalu, ale půjde. Když od okolí uvidí, že o jejím problému ví a dokáží k němu přihlédnout, přestane o sobě tak pochybovat. Hlavně chválit, chválit, chválit. Hledat pozitivní věci. Zdůrazňovat její silné stránky, aby věděla, že je opravdu dobrá. A že jsou věci, které nejdou? Půjdou! Hlavně klid.

A špatná matka, to ty rozhodně nejsi. Kdybys byla, nezašla by ses poradit s odborníkem. Chápu, že je z toho člověk zoufalý. Musíte se prokousat tímhle obdobím, to je to nejtěžší. Ač se to nezdá, druhý stupeň pro děti s dys a jinými poruchami bývá vysvobozením, protože se již tolik nelpí na přísně určených pravidlech, jsou vyzrálejší a se svými poruchami umí lépe pracovat. Učivo je takové, že se toho dá spousta najít na internetu, takže když člověk něco nepřečte v sešitu, není vše až tak ztraceno.

Nemysli si, i teď, v sedmnácti, mám chvíle, kdy fakt nemůžu. A tím nemůžu myslím to, že nestíhám diktovaný zápis, mám to hnusné, přeškrtané, mám toho dost. Pokračuje to naprostým nechápáním trigonometrie, protože mám nulovou prostorovou představivost. Završí mi to pětka v opisu na známky, protože sakra neumím číst. A to se mi děje, když mám toho ve škole nad hlavu. Pak přijdu domů, lehnu si do postele, trochu se prospím, a hned je mi líp. Nemám mnoho dys poruch, snad jen tu dyslexii (náběh), jak mi tam ty písmenka lítaj - ale dceru chápu, dokáže to bejt pěkně šílený.

Přeji mnoho zdaru a omlouvám se za sloh, ale tohle je pro mě dosti blízké a zároveň osobní téma, a ničí mě, když čtu, jak to ničí ostatní sviště, fakt. Ale bude to dobrý. Jen se přes to dostat. Věřím Tvé dceři, že to zvládne. Zakousne se do toho, a jednou všechny překvapí - i sama sebe.