... protože i zlomky představivosti chtějí žít... 
Terry Pratchet

atraktivnistrasilka: Když mi bylo asi jedenáct a máma mi přesně takhle uklízela pokoj, ze zoufalatví (bylo to psychicky náročné pro obě) jsem udělala přesně to, co píšeš, že bych udělat měla. Dopadlo to asi nějak takto:
Já: "Mami, ale tak se nezlob. Já tě mám přece ráda. Nech to, udělám to. Je to můj nepořádek."
Maminka: "A k čemu mi to je, když to tady máš jak ve skladišti?" (zabouchne za sebou dveře)
A podotýkám, že jsem NIKDY neměla v pokoji zase až takový nepořádek. Ale možná se mi to jen zdá, v poradně mámě tehdy řekli, že to můj ADHD mozek nevidí či co... Já teda myslím, že nepořádek ještě poznám, ale když se mám na co odvolávat...

Mimochodem, to s tou hmotou mě dostalo.