... protože i zlomky představivosti chtějí žít... 
Terry Pratchet

atraktivnistrasilka: Přesně tak. A od doby, co jsem přišla na to, že se sebou stejně moc nenadělám - protože i kdyby ten osud nefungoval, nebyl, či co (o čemž já velice a velice pochybuji, ale co já vím), stejně na sobě pozoruju, že mám tendence řítit se přesně tam, kam mám pocit, že se stejně dostanu, i kdybych se na hlavu stavěla - se mi o moc líp dejchá. I když jsem člověk docela racionální, poslouchám svůj mozek, snažím se nepřehlížet tu intuici a pocity. Což je mimochodem přesně to, jak jsem se dostala sem. Pořád jsem se tak nějak plácala na tom svém blogspotu, neviděla jsem v tom větší smysl... A najednou, ani nevím jak, už jsem si vytvářela profil na píše. Byla asi půlnoc, prostě náhlé rozhodnutí, a až teď si pořádně uvědomuju, že to bylo pomalu to nejlepší, co jsem mohla udělat. Zní to blbě, já vím, ale od doby co píšu právě tady, je mi fakt tak nějak líp. Je tady komunita, ale zároveň si člověk nemusí na nic moc hrát.
Navíc tady ani nejde přestat psát. Člověk se sem dřív nebo později stejně vrátí. Nějaká magie, nebo co.

No, já jsem momentálně v bodě, kdy potkávám lidi ze svý minulosti, a nestačím se divit. To je právě ta sorta lidí, který člověk měl potkat a jen tak se jich nezbaví. Moje bývalá nejlepší kamarádka, ve všech ohledech dokonalejší než já (hezčí, fotogeničtější, oblíbenější, obecně působící daleko příjemnějším dojmem - ksichtík holt povedenější), se kterou jsem podvědomě soupeřila, ač jsem jí měla fakt ráda (a nikdy jsem na ní v ničem neměla) je dnes nepříjemná, nekomunikativní, konfliktní a za každou cenu chce být jiná než ostatní. Tohle se z ní formovalo přesně v době, kdy se ze mě formoval člověk bez zbytečnejch komplexů (neříkám že žádný nemám, ale je jich daleko méně). No a asi před měsícem jsme si nějak začaly psát s tím, že po ní ve dvě ráno skočil frajer ze křoví, když šla z nějaký srandy. A jak si s ní tak píšu, zjišťuju, že jsem vlastně docela spokojená s tím, jak uvažuju, nebo jak se chovám. Že bych vlastně nechtěla být ona. Že bych vlastně nechtěla být ani jako ona. Ne že bych jí přála to, že se k ní spolužáci nechovají pěkně, že jí pomlouvají - chraň bůh, ne. Ale zároveň si pořád připomínám, jak mě za mojí zádumčivost (jinými slovy - klidnou pubertu) měla za exota. No a za ten měsíc jsem nějak víc vyrovnaná, jakoby přesvědčená sama o sobě. I když je mi to trochu blbý, vůči ní.

Omlouvám se zas za román. Si někdy nemůžu pomoct.