Ani nevím, jestli tenhle článek pustit ven

29. prosinec 2016 | 22.54 |

"Největší sranda je, že ty nikdy neznáš celou skládačku," říkává kolega Morous při našich občasných diskuzích na téma života,  vesmíru a tak vůbec. 
Tahle věta je jen takový roztomilý oslí můstek k mé nadšené "recenzi" na knihy Fredrika Backmana. 
Když jsme byli u kamarádky nakupovat knihy pod stromeček (a podle ní začínají Vánoce, když my přijdeme na nákup), navedla mě na Backmana. Hledala jsem nějakou knížku pro naše a ze všech nabízených jsem sáhla napřed po Tady byla Britt.-Marie. Sice je vlastně úplně poslední z Backmanovin, ale nějak mě ten její příběh na první pohled zaujal nejvíc. Sice měla být pro maminu, ale stejně jsem jí otevřela hned, jak jsme přišli domů... Sice jsem ráno vstávala do práce, ale stejně jsem nedokázala přestat číst až do úplného závěru...
Nechala jsem si Britt-Marii rozležet v hlavě a poprosila Ježíška o Muže jménem Ove, NEBO! o Babička pozdravuje a omlouvá se.
Ježíšek byl kámoš a přinesl obě. Ježíšek mě upřímně nesnáší, protože si dárky nešetřím. Prej k čemu mi ta knížka je, když jí hned přečtu. No, asi právě k tomu, ne?!

Z Britt-Marie jsem byla ze začátku nervózní, vlastně mě dost s... štvala. A vlastně i ten konec mi přišel takovej divnej. Vlastně správnej, ale nečekanej.
Muže jménem Ove jsem zkoušela poslouchat... a nebylo to ono. Zato knížka byla skvělá. Chytla mě a nepustila. Asi jsem tedy byla jediná, kdo tam nenacházel třeskuté dávky humoru, ale co už. Bylo to vtipný (jen tak mile), bylo to lidský, bylo to logický, bylo to dojemný. Ale nepřipravilo mě to na Babičku.
Víte, tak nějak jsem si říkala, že po přečtení dvou knížek mě ta třetí (byť správně v pořadí druhá) nemůže překvapit. Že vím, co čekat, že vím, co dostanu.
Chyba.

Babička pozdravuje a omlouvá se je typický příklad toho, že dostanete to, co dostat máte. Jako potkáte ty správný lidi ve správný čas, jako se vám stane, co se stát má, tak i některý knížky jsou napsaný právě proto, abyste si je přečetli vy.
Byla jsem ráda, že jsem se do Babičky pustila ve chvíli, kdy jsem byla úplně sama. Protože... no protože nejsem ráda, když mě někdo vidí plakat. A už vůbec si nedovedu představit, že by mě někdo viděl, jak řvu jako mořská želva. Babička mě totiž solidně rozhodila. Všechny moje strachy se tam někomu staly. Všechny moje ztráty tam někdo zažil.
Už se mi hodně dlouho nestalo, že bych se z nějaký knížky nedokázala vzpamatovat. Nejspíš taky hlavně proto, že poslední dobou čtu naprosto vědomě knihy nenásilné, jednoduché nebo bezpečně známé jako velmi veselé. Šmída, Jude Deveraux, maximálně Vondrušku. Sakra, nečtu ani komentáře na FB, protože to je docea solidní sbírka hnoje.
A teď jsem si do hlavy pustila Babičku, Černou sukni, Vlčí srdce a ostatní figurky, jejichž příběhy se skládaly jako puzzle až do závěrečné katarze.
Nejspíš jsem si prostě potřebovala pobrečet. A ujistit se, že jsou moji milovaní v pořádku. Odpustit mojí babičce, že mi umřela. A ještě další a další věci.

Knížku jsem dala Morousovi do skříňky, ať si jí přečte. Protože zrovna on by mohl skládačku lidských příběhů ocenit. Sice se asi nedozvím, jestli uronil kroupu dojetí, ale tak nějak předpokládám, že asi ano...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší