Článek Ani nevím, jestli tenhle článek pustit ven

Vložit nový komentář

Přihlášení
jméno:heslo:ze serveru:
vaše jméno:
vaše www: http://*
opište kód:

Pozn.: označená pole nejsou povinná. Odkaz na www bude zobrazen pod Vašim komentářem, pokud se jedná o odkaz na blog.

Komentáře k článku: Ani nevím, jestli tenhle článek pustit ven

30. 12. 2016 - 10:15

myfantasyworld: Já si ani o knihy neříkám, jednou za čas si udělám radost sama a koupím si, co zrovna chci a na co mám náladu.
Ani jednu z těch knih jsem nečetla a jediná, o které jsem slyšela je Muž jménem Ove a chtěla jsem si jí přečíst, zatím jsem se k ní ale nedostala.
Některé knihy dokážou vzít hodně za srdce a člověk si u nich i párkrát pobrečí, obzvláště, pokud mu to připomíná něco z jeho života. Mám takové knihy, ale není jich mnoho, většina knih mě za srdce tolik nebere a poslední dobou čtu hlavně knihy, u kterých se zasměji, asi je to proto, že potřebuji zvednout náladu, která poslední dobou není nic moc.

---
myfantasyworld.pise.cz

30. 12. 2016 - 23:07

barjoha: No však já taky čtu schválně jen humorno nebo červenou knihovnu
Knížky si moc nekupuju, už takhle mám 2 roky (od přestěhování) 8 krabic od banánů plných knížek a nemám je kam dát, páč stavba knihovny je v nedohlednu
knížky si nechávám kupovat k narozkám, svátku a Vánocům, jinak chodím do knihovny.

---
barjoha.pise.cz

30. 12. 2016 - 10:28

atraktivnistrasilka: Stokrát už jsem měla a jistě ještě nejmíň stokrát budu mít takový ten pocit, že jsem přesně tam, kde bych být měla. Že dělám přesně to, co bych dělat měla. A není to pocit, jehož původ by se dal zcela logicky odvodit. Možná trochu. Ale nic racionálního.
No a taky se mi někdy stane, že čtu nebo vidím něco, po čemž tak nějak oněmím, vejrám, nic nepobírám. Protože jako kdyby to tak mělo být, najednou mám před sebou přesně to, co jsem potřebovala.
Pro někoho jsem za blázna, ale stojím si za tím, že do určité míry má všechno svůj důvod. Ten osud si cestičky hledá a nachází.
Zkrátka a dobře - jsem ráda za to, že ti ty knihy přišly do cesty. Mělo to tak být a splnily svojí funkci. To vždycky ráda slyším (čtu).

---
atraktivnistrasilka.pise.cz

30. 12. 2016 - 23:20

barjoha: To se mi ulevilo, že nejsem blázen. Zastávám teorii, že máme každej upleteno od sudiček a ten osud si nás stejně postrčí, kudy potřebuje. Občas mám naprosto hmatatelný pocit, že stojím na křižovatce a rozhodnutí, které padne, je důležité pro můj další život. A někdy jsem naprosto přesně věděla, že dělám chybu, ale nemohla jsem si pomoct
Nedávno jsem byla se Starší na výtvarné a prodejní burze, mimo jiné tam byly stánečky s kamínkama, kterými se hrozně miluju probírat. Jeden jsem si vybrala a paní jsem ho ukazovala se slovy: "Potřebuju tenhle."
Ona se pousmála a začala mi jmenovat, na co všechno funguje. To mi trošku šumělo kolem uší, zaregistrovala jsem až slovo "žlučník". Což mě pobavilo, protože žlučník je snad jedinej můj bezproblémovej orgán.
O pár dní později jsem byla u kineziologa a ten mimo jiné taky prohodil něco o žlučníku. Ne, že s ním mám problém, ale cosi kdesi že tím žlučníkem prochází, nějaké čakry se čistí nebo co. Tak jsem mu vyprávěla kamínkovej příběh. Prej aspoň vidím, že to funguje. Mě se tyhle cestičky poslední dobou splétají dost často, až se děsím, jestli někdo nebo něco se mnou nemá nějaký zámysle

---
barjoha.pise.cz

31. 12. 2016 - 01:05

atraktivnistrasilka: Přesně tak. A od doby, co jsem přišla na to, že se sebou stejně moc nenadělám - protože i kdyby ten osud nefungoval, nebyl, či co (o čemž já velice a velice pochybuji, ale co já vím), stejně na sobě pozoruju, že mám tendence řítit se přesně tam, kam mám pocit, že se stejně dostanu, i kdybych se na hlavu stavěla - se mi o moc líp dejchá. I když jsem člověk docela racionální, poslouchám svůj mozek, snažím se nepřehlížet tu intuici a pocity. Což je mimochodem přesně to, jak jsem se dostala sem. Pořád jsem se tak nějak plácala na tom svém blogspotu, neviděla jsem v tom větší smysl... A najednou, ani nevím jak, už jsem si vytvářela profil na píše. Byla asi půlnoc, prostě náhlé rozhodnutí, a až teď si pořádně uvědomuju, že to bylo pomalu to nejlepší, co jsem mohla udělat. Zní to blbě, já vím, ale od doby co píšu právě tady, je mi fakt tak nějak líp. Je tady komunita, ale zároveň si člověk nemusí na nic moc hrát.
Navíc tady ani nejde přestat psát. Člověk se sem dřív nebo později stejně vrátí. Nějaká magie, nebo co.

No, já jsem momentálně v bodě, kdy potkávám lidi ze svý minulosti, a nestačím se divit. To je právě ta sorta lidí, který člověk měl potkat a jen tak se jich nezbaví. Moje bývalá nejlepší kamarádka, ve všech ohledech dokonalejší než já (hezčí, fotogeničtější, oblíbenější, obecně působící daleko příjemnějším dojmem - ksichtík holt povedenější), se kterou jsem podvědomě soupeřila, ač jsem jí měla fakt ráda (a nikdy jsem na ní v ničem neměla) je dnes nepříjemná, nekomunikativní, konfliktní a za každou cenu chce být jiná než ostatní. Tohle se z ní formovalo přesně v době, kdy se ze mě formoval člověk bez zbytečnejch komplexů (neříkám že žádný nemám, ale je jich daleko méně). No a asi před měsícem jsme si nějak začaly psát s tím, že po ní ve dvě ráno skočil frajer ze křoví, když šla z nějaký srandy. A jak si s ní tak píšu, zjišťuju, že jsem vlastně docela spokojená s tím, jak uvažuju, nebo jak se chovám. Že bych vlastně nechtěla být ona. Že bych vlastně nechtěla být ani jako ona. Ne že bych jí přála to, že se k ní spolužáci nechovají pěkně, že jí pomlouvají - chraň bůh, ne. Ale zároveň si pořád připomínám, jak mě za mojí zádumčivost (jinými slovy - klidnou pubertu) měla za exota. No a za ten měsíc jsem nějak víc vyrovnaná, jakoby přesvědčená sama o sobě. I když je mi to trochu blbý, vůči ní.

Omlouvám se zas za román. Si někdy nemůžu pomoct.

---
atraktivnistrasilka.pise.cz

31. 12. 2016 - 13:45

barjoha: Miluju slohovky
Já se k blogu dostala tak, že jsem hledala, jak se píše nějaké slovo a on mi vyskočil odkaz na blog. Napřed jsem ho využívala pro odlišný psaní, ale pak jsem chtěla napsat jinej článek a nechtěla jsem, aby se to motalo dohromady. Tak jsem si založila barjohu. Holt, co se má stát... a absolutně nelituju!

---
barjoha.pise.cz

30. 12. 2016 - 11:54

hroznetajne: Krásný, když někoho takhle knížka zasáhne . Mně se to nestává tak často . A brečení u knížky je ta nejkrásnější věc na světě, i když je to někdy trochu smutné .

---
hroznetajne.pise.cz

30. 12. 2016 - 23:22

barjoha: No, ale já nerada brečím. Zejména takovým tím "nemůžusipomoct" způsobem. Je to hrozně vysilující.
Ale Fredrik Backman by ze mě měl asi radost
Chceš li si poplakat, doporučuju Cejch a nebo Proč bychom se netěšili, obě od Zdeňka Šmída

---
barjoha.pise.cz

31. 12. 2016 - 13:31

zlomenymec: Já se přiznám, že jsem kdysi (před pár lety) brečel u Deníku Anny Frankové, hrozně mě to vzalo

---
zlomenymec.pise.cz

31. 12. 2016 - 13:41

barjoha: Někdy se prostě nic jiného, než brečet, nedá
Já dneska byla naměkko i u Oficiála Tříšky, když mu vojáci zpívali Rožňovské hodiny. A to jsem byla prosím naprosto střízlivá

---
barjoha.pise.cz