Barjoha | Bezmyšlenkový pochodníček

Teď jsem se rozčilila, ale neuvěřitelně. To když jsem se dočetla, že se Český olympijský výbor rozhodl, že si naši olympionici zaslouží hymnu delší, bojovnější, sebevědomější... Že si zaslouží postát na bedně o něco málo déle, než teď. No, nevím. Jestli chce ČOV, aby si naši sportovci mohli postát na zlatých stupíncích déle, možná by stačilo, kdyby se víc starali o to, aby si mohli postát častěji.

 Už jsem se dlouho nechlubila s kočičkama. Nejspíš to bude tím, že se momentálně nacházejí v přípravné fázi rozvíjející se těžké puberty a jsou víc na zabití než k chlubení. Ale zrovna včera jsem se večer vrátila z práce a doma mě čekalo tohle:

Tak se chlubím, aby bylo zaznamenáno, že mají ty holky i lepší dny

 Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením.... ale stálo to za to.

Co si budeme povídat, je mi, kolik mi je a stále ještě jsem je neviděla. Což je ostuda. Nebo ne ani tak ostuda, jako smutné. Jenže když ono to vždycky vyšlo na nějakej blbej termín nebo jsem se o nich dozvěděla pozdě, nebo se mi prostě nechtělo za nimi jet, nebo prostě... milion důvodů,

 Absolutně nejaktuálnější foto.
A v tomto pojedu prosím z noční domů 

Ale tak zase kdyby to chtělo vydržet tak, aby mohly děti odpoledne vzít boby a vyrazit do Boráku, tak proč ne

 Všichni víme, že nejsem zrovna tradicionalista, přesto mám několik oblíbených obyčejů.
Nepočítáme-li Štědrovečerní trubače (což je krásný zvyk, kdy se na plzeňském náměstí shromáždí davy a postávají, povídají si se známými a kamarády, přitom popíjejí svářo, grog, čaj a poslouchají a zpívají si  s bandou nadšenců, kteří jsou ochotní se v každém počasí na Štědrý den vyšplhat na ochoz