Někdy si uvědomím, že mám tendence brát manžela jako samozřejmost. To, že funguje, že se dělíme o radosti i starost....
Uvědomím si to většinou ve chvílích, kdy mi někdo začne vyprávět o svých problémech. A mě pak dojde, že to, k čemu jsme se s manželem za ty roky vypracovali (nechci psát přímo dopracovali, to zní blbě :-D ), nemá každý. A že už jsem zase dlouho manžela nepochválila

 Narazila jsem na video smějících se mimin.
A pouštěla jsem si ho blaženě dokola a dokola a usmívala jsem se přitom jako pitomec. 
Není snad hezčí zvuk na světě než dětskej řehot. A vzpomínala jsem přitom na svoje děti, jak se šťastně řehonili, když jsem jim dělala opičáky a jak jsem jim ty opičáky dělala pořád dokola, jen aby se holky řehtaly.
Prdlání na bříško koneckonců milujou

 Tak si tak jdu na tramvaj a přemýšlím, že když je ten pátek, mohla bych poslat krátkou zprávu kamarádce. 
A jak si tak o ní přemýšlím, najednou ejhle - ona proti mně. Takhle kdybych si mohla přivolat každého, to by bylo úžo.
Nechala jsem si ujet tramvaj, jen abych si mohla s J. aspoň chviličku popovídat. A hned jsem měla o něco lepší náladu.

 a nejchytřejší, nejdokonalejší a vůbec samej superlativ.
No nejsem, samozřejmě. Ale někdy si to o sobě ráda myslím. Pak se vždycky ukáže, jak je to doopravdy a já zas musím poklesle připustit, že nějaké ty nedostatky by tedy asi byly a je třeba na nich zapracovat.

Jako zrovna včera...
Zúčastnila jsem se takového malého (dvouhodinového) školení na téma: Záchrana tonoucího.
Bylo