Tak schválně - kde jsme byly?

První, kdo přijde na správnou odpověď může mít radost, že se trefil 

No a pro toho, kdo ještě neví, je další nápověda o něco nížeji...

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

 Když jsem byla malá, nesnášela jsem konec prázdnin, protože to mimo jiné znamenalo návrat z babiččiny vesnice zpátky do města. Návrat od celodenního lítání po vsi, lezení po skalkách, koupání v řece a všeobecně prostě prázdninové pohody do školního módu. Žádný roztrhaný tepláky, nad kterými babička mávla rukou ("ale co, je na venku, tady se to ztratí"), ale slušné oblečení, kde

Já fakt nesnáším poutě. Jenomže zase když pouť v Plasích je tradice a holčičky docela škemraly, že by chtěly jít, takže jsme se nakonec nechali ukecat. A - pozor, vtipný vtip - dokonce jsme my dva dospělí ukecávali Mladší, když se po obědě rozhodla, že se jí vlastně nechce jet. Jako, chápete, tejden nemluví o ničem jiným a pak to najednou vetuje? To tedy pojedeš, holčičko... Ono by mi prostě přišlo

 Místo abych dělala něco pořádnýho, jako třeba napsala report o našich prázdninových dobrodružstvích, poslouchám tuhle písničku pořád dokola...

Když mě v práci čeká nějaká nepříjemná úředničina, pouštím si jako podkres youtube. A někdy strnu, zaposlouchám

A zároveň výzva pro Sayonaru - budeš mě hlídat?!

Pravda je, a to jste si určitě mohli všimnout, že se žádných řetězáků neúčastním. Výzvy jsou to hezké, kulturní, obohacující... ale já na ně nejsem stavěná. Naposled jsem si dokázala pravidelně zapisovat dvojčatí příjem potravy. Ono to tenkrát ani jinak nešlo, minimálně proto, že každá pila jindy, jinak a dostávala jiný počet jiných kapiček.

Jeden příšerně dlouhej, hrozně nudnej a naprosto nezajímavej report o tom, jak jsem si vyjela na návštěvu mé rodné vísky.

No dobře, nebylo to jen tak a nevyjela jsem si sama. Naši si vymysleli, že o Věrozvěstech vezmou holčičky do H. na pouť. Že se tam koná každý rok a že se tam holčičkám loni líbilo... Nic proti, ať si to holčičky užijí, hlavně když já nebudu muuset...
Všichni víme,

Sedíme si tak v pohodě s rodinkou u televize, sledujeme nový seriál, který určitě kritici a znalci z Csfd ukrutně strhají a nepokrytě se bavíme nad zoufalým výrazem manžela, který zapomněl na výročí svatby.
V té chvíli se Choť ťukne do čela: "No, to jsme pěkně zapekli:"
"Co jste zapekli?" zajímá holčičky a Mladší nenápadně začne pošilhávat po troubě, jestli z ní něco

 Můj historicky první Barjoží článeček byl o školení na téma: záchrana tonoucího. Rok a půl se s rokem a půl sešel a je tady další článek na stejné téma.

Na rozdíl od posledně, teď jsem si dvouhodinovku v bazénu užila mnohem líp.
Už jen proto, že jsem tentokrát věděla líp, do čeho jdu a krom dalších se mnou absolvovali kurs i Pája s Morousem. Což bylo fajn.  A byla sranda.

Letošní

Jestli něco na práci nesnáším, tak jsou to střelby (starej protiatomovej bunkr je pro nás klaustrofobiky fakt pošušňání) a fyzické testy (protože prostě pohyb, no).

Ale jupí, juchú a třikrát sláva, svojí svatou povinnost jsem si splnila a mám zas na rok pokoj.

Střelby jsem zvládla až překvapivě dobře, čímž tedy hlavně myslím, že mi nezvonilo v uších, nechtělo se mi plakat a srdce