Neděle, pozdní odpoledne
Jupí, zejtra nemusím do práce, začíná mi studijní volno...

Tentýž den, krátce před půlnocí
Jako vždycky před usnutím jdu zkontrolovat holky. Starší pravidelně oddechuje, Mladší kňourá ze spaní.
"Mláďátko, copak je?"
"Nic."
Teplotu nemá, bolesti zubů, uší, ani čehokoliv jiného nepřizná

Rok se s rokem sešel, a já mám zase akční červen. Mám před sebou střelby, návštěvu ortopedie, prolongační zkoušky a odvoz matiček na letiště. To jsou věci, na který se můžu těšit. Na ty prolongy zejména, ha ha.
Ale co mám letos za sebou?
Ano, správně, fyzické testy.
Jak jsme se shodli s Danem, příprava na fyzické testy u nás každoročně probíhá podobným způsobem:
Leden - sakra,

 Ještě nikdy jsem nezkoušela vyplnit tag. Ale tenhle Tlapčin si zkusím.

Kdy slýcháš "Ty jsi celá/ý..."?

Teď jsem se rozčilila, ale neuvěřitelně. To když jsem se dočetla, že se Český olympijský výbor rozhodl, že si naši olympionici zaslouží hymnu delší, bojovnější, sebevědomější... Že si zaslouží postát na bedně o něco málo déle, než teď. No, nevím. Jestli chce ČOV, aby si naši sportovci mohli postát na zlatých stupíncích déle, možná by stačilo, kdyby se víc starali o to, aby si mohli postát častěji.

Když už jsme s Impératrice naťukly v komentářích téma závisti, tak TOHLE je pro mě jeden z těch případů...

 Už jsem se dlouho nechlubila s kočičkama. Nejspíš to bude tím, že se momentálně nacházejí v přípravné fázi rozvíjející se těžké puberty a jsou víc na zabití než k chlubení. Ale zrovna včera jsem se večer vrátila z práce a doma mě čekalo tohle:

Tak se chlubím, aby bylo zaznamenáno, že mají ty holky i lepší dny

 Pamatujete, jak nám kdysi MoW nabídl, že se můžeme ozvat, budeme-li potřebovat sehnat něco od elektroniky nebo vůbec?

Tak například já bych se nedivila, kdyby se za tuto laskavou nabídku MoW za bezesných nocí proklínal, rval si zbytky vlasů a z mé fotky si nechal udělat terč na dveře, do kterého by soustředěně najížděl tak dlouho, až by třísky lítaly.
K dnešnímu dni jsem na toho

 Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením.... ale stálo to za to.

Co si budeme povídat, je mi, kolik mi je a stále ještě jsem je neviděla. Což je ostuda. Nebo ne ani tak ostuda, jako smutné. Jenže když ono to vždycky vyšlo na nějakej blbej termín nebo jsem se o nich dozvěděla pozdě, nebo se mi prostě nechtělo za nimi jet, nebo prostě... milion důvodů,

 Chtělas ho - máš ho.

Jen hrozná škoda, žes mě neviděla při tvorbě.

Vyšla jsem z práce, rozhlédla se, podala kolegovi batoh se slovy: "Drž!" a padla jsem do sněhu na záda.

Pandík dělal, že ke mně nepatří a neustále se ohlížel, jestli nedej bože někdo nekouká. Protože kdo by koukal, tak by viděl, odkud jsme vyšli, že jo? 

 Absolutně nejaktuálnější foto.
A v tomto pojedu prosím z noční domů 

Ale tak zase kdyby to chtělo vydržet tak, aby mohly děti odpoledne vzít boby a vyrazit do Boráku, tak proč ne