A byl tu víkend a plánovaný výlet za kamarádem a jeho rodinou...

Tadeáše miluju a můj manžel miluje dlouhé cesty autem a být někde jinde, než doma. Čímž nám končí výčet pozitiv k tomuto výletu.

Původní domluva zněla: "Přijedeme nejdřív okolo šesté..."
A tak nás, naprosto logicky, Tadeášovci už od tří hodin bombardovali telefonáty na téma: "Kde jste?"

Nedávno jsem měla k práci puštěný Youtube... a najednou mi začali hrát Stráníci. Od té doby je jedu pořád do kola a nemůžu se jich nabažit. Ať už jejich vlastní tvorby nebo té převzaté... Jsou pohlazení pro duši i pro uši...

 Nemám nic proti inkluzi. Naopak - včleňování hendikepovaných dětí do běžného kolektivu mi přijde jako fajn myšlenka.
Problém je v tom, že nařízená inkluze mi přijde stejně praštěná, jako nařízení: "A teď se budeš kamarádit s Mařenkou od sousedů, protože peče dobrý buchty."
Po takovéhle větě bych na Mařenku vyplázla jazyk, její buchty hodila do koše a na její troubu vzala

 hrozné představy. Jsou to jen záblesky, ale někdy se mi v hlavě zacyklí a já nejsem schopná myslet na nic jiného...

Většinou jsou to nějaké deprese o dětech. Jak jim z nějakého důvodu nemůžu pomoct. 

Jedna z těch "oblíbenějších" je ta, že někam jdeme, a ta "mladší" je k smrti unavená a nemůže. Manžel nás žene kupředu a já mu říkám: "Jděte se "starší"

 Někdy si uvědomím, že mám tendence brát manžela jako samozřejmost. To, že funguje, že se dělíme o radosti i starost....
Uvědomím si to většinou ve chvílích, kdy mi někdo začne vyprávět o svých problémech. A mě pak dojde, že to, k čemu jsme se s manželem za ty roky vypracovali (nechci psát přímo dopracovali, to zní blbě :-D ), nemá každý. A že už jsem zase dlouho manžela nepochválila

 Narazila jsem na video smějících se mimin.
A pouštěla jsem si ho blaženě dokola a dokola a usmívala jsem se přitom jako pitomec. 
Není snad hezčí zvuk na světě než dětskej řehot. A vzpomínala jsem přitom na svoje děti, jak se šťastně řehonili, když jsem jim dělala opičáky a jak jsem jim ty opičáky dělala pořád dokola, jen aby se holky řehtaly.
Prdlání na bříško koneckonců milujou

 Tak si tak jdu na tramvaj a přemýšlím, že když je ten pátek, mohla bych poslat krátkou zprávu kamarádce. 
A jak si tak o ní přemýšlím, najednou ejhle - ona proti mně. Takhle kdybych si mohla přivolat každého, to by bylo úžo.
Nechala jsem si ujet tramvaj, jen abych si mohla s J. aspoň chviličku popovídat. A hned jsem měla o něco lepší náladu.

 a nejchytřejší, nejdokonalejší a vůbec samej superlativ.
No nejsem, samozřejmě. Ale někdy si to o sobě ráda myslím. Pak se vždycky ukáže, jak je to doopravdy a já zas musím poklesle připustit, že nějaké ty nedostatky by tedy asi byly a je třeba na nich zapracovat.

Jako zrovna včera...
Zúčastnila jsem se takového malého (dvouhodinového) školení na téma: Záchrana tonoucího.
Bylo